„Hele a jak to vlastně děláte, když jste rozvedení a pořád bydlíte v jednom bytě? Jak spíte, nevyžírá ti ledničku, a co ta společná pracovna? To musí být na palici..."

To si pište," musela jsem dát zapravdu kámoškám, když jsme tak na našem pravidelném babinci řešily moji porozvodovou situaci. Moc se mi o tom mluvit nechtělo, ale asi nejsem ojedinělý případ a docela mě zajímal jejich názor.

Ze začátku to bylo pro mě peklo, nechtěl o rozvodu ani slyšet, přestože naše soužití silně připomínalo film Válka Roseových." A holky hned citují: Když se tak na tebe koukám, jak vypadáš, jak jíš, jak mluvíš... tak ti mám hned chuť vrazit pár facek." Přesně tak, ale tím bych si nepomohla..." Tak jsem ho začala ignorovat, žila jsem si naprosto po svém, na nic jsem se ho neptala, nic jsem po něm nechtěla (stejně by to nemělo smysl), mluvila jsem s ním jen v nejnutnějších případech. On zase z pochopitelných důvodů trávil stále více času v práci a domů se chodil jen vyspat. Na gauč v obýváku. On to vlastně není obývák, ale velká obytná kuchyň, takže jsme s holkama kolem něj chodily ráno po špičkách, když jsme si dělaly snídani, a večer zase určoval, kdo tam smí sedět a dívat se třeba na televizi. Jednou jsem se musela smát. Psala jsem si esemesky, a to ho vytáčelo. Samozřejmě, že měl největší pilno jít spát, i když obvykle chodívá hodně pozdě po půlnoci. Jdi si do svého pokoje," řekl a mně to přišlo najednou strašně legrační, jako bychom bydleli na zámku. Takhle to už koulíme přes půl roku.

Ale holky, pozor, to ještě nevíte! Minulý týden si nás všechny svolal a příslušně pateticky sdělil, že si našel byt a stěhuje se. Holky sice ronily slzy, najednou nastala tvrdá realita rozchodu, ale mně se neskutečně ulevilo. Zatím jsou všechny jeho věci doma, ale snad to nebude dlouho trvat... Představa, že by se to takhle táhlo třeba několik let, je šílená. I když jsme si nedělali žádné schválnosti a spíš jsme si šli z cesty. Teď mám dokonce pocit, že už jsme spolu schopni i komunikovat.

Tak to máš dobrý, buď ráda, že to takhle dopadlo, mohl si vodit domů třeba baby, jako tady Helenin ex," kývla bradou směrem k ní jedna z kámošek. Helenu moc neznám, a její případ mě zaujal. To je pravda, jo?" obrátila jsem se na ni s účastí.

Teď už se tomu taky směju, ale můžu ti říct, byl to očistec a jsem šťastná, že už to mám za sebou.
Nejen že mi neustále luxoval" ledničku, to by bylo ještě to nejmenší, dělal binec, i s tím jsem se smířila, stejně jsem byla zvyklá po něm neustále uklízet, ale chodil domů často vožralej. Někdy i s těma svejma kumpánama a holkama, který v hospodě sbalili. Asi si dokážete představit, jak to tam vypadalo. Když jsem ten kravál už nemohla vydržet a něco mu řekla, začal na mě řvát, že jsem pro něj cizí ženská a nemám mu co rozkazovat. Naštěstí si pak našel nějakou s bytem a odstěhoval se."

To jsou věci.

A určitě existuje spousta jiných párů, které musí i po rozvodu sdílet společnou domácnost.
A pro ty z vás, které se ocitly ve stejné situaci, nebo je možná ještě čeká, mám pár rad. Nejsou sice z mé hlavy, ale tak nějak instiktivně jsem se jimi řídila sama a pomohly mi.

Jak se dá i v provizoriu nějaký čas relativně slušně žít:

- Nenechejte se vyprovokovat a nečiňte partnerovi, co nechcete, aby činil on vám. Naschvály a oplácení situaci ještě zhoršují.
- Držte se pravidla: „Chovejme se k sobě jako k cizím“. Papírově vlastně cizí jste, v praxi se však roky soužití jen tak smazat nedají, ale pokuste se tedy udržet svoje negativní emoce na uzdě, jinak bude na koni vždycky on a vy budete v nevýhodě.
- Nepoužívejte slova: „Musím to vydržet, musím to přežít“. Raději definujte svoji situaci slovy: „Zvládnu to!"
- Přemýšlejte o budoucnosti v časových úsecích. Nikdy si neříkejte: Ten idiot se snad neodstěhuje ani za dvacet let.“ Naopak si v hlavě stanovte třeba termín šesti měsíců. Je to možná maličkost, ale pomáhá.
- Kdo uteče, ne vždy prohraje. Zvažte, jestli vám ty tahanice o byt stojí za ty nervy a zdraví.
Upřímně: V Česku končí matka s dítětem na ulici opravdu jen výjimečně.
 
Co vy na to, milé ženy-in?

Znáte některé podobné případy?
Ocitly jste vy samy v takové situaci?
Jak byste se zachovaly třeba v Helenině případě?

Napište nám o tom, každý názor, radu, zkušenost, připomínku i osobní příběh přivítáme. Čekáme na něj hlavně na adrese redakce@zena-in.cz . Možná právě vy získáte jednu z cen na obrázku.

 

Reklama