15 maminek a 23 dětí – tolik obyvatel čítá jeden azylový dům. Celkem 38 osudů. 38 příběhů, nezacelených ran a nadějí.

Ženy, které zde našly na několik měsíců útočiště, by se vzájemně pravděpodobně nikdy nepotkaly. Dohromady je svedla životní zkušenost, kterou by si jistě nechaly rády ujít. Agresivní partner. Po letech nedůstojného života plného bití, hádek a ponižování se rozhodly ze svého vztahu odejít.

A tak se sešly zde. Mnohdy jen s minimem osobních věcí, s bolavou duší a všudypřítomným strachem se uchýlily do bezpečí azylového domu a snaží se začít nový život. Chodí do práce a starají se o své děti. Každý jednotlivý osud je něčím odlišný, každá z maminek má za sebou svůj specifický příběh. Jedno ale mají všechny společné. Touhu po normálním životě pro své děti a pro sebe.

Sedím v kanceláři tohoto domu a naproti mně mi pomalu otevírá svůj životní příběh paní Markéta. Sympatická a příjemná pětatřicátnice, která zde se svými dvěma dětmi žije již skoro rok.

“Byla jsem 12 let vdaná,” začíná opatrně vyprávět a já zapínám diktafon. “Prvních pět let bylo všechno v pořádku. Žili jsme jako každá normální rodina. Narodily se nám dvě děti, chlapeček a holčička. Po pěti letech ale manžel přišel o práci a tehdy začaly problémy. Nejdříve se snažil nějakou práci sehnat, ale postupem času si na pohodlný život zvykl a už neměl zájem. Začal se toulat po nocích, chodil domů třeba až ráno a pak celý den spal. Já jsem se starala o všechno. Chodila jsem do práce, platila účty, nakupovala jídlo pro rodinu a oblečení pro děti. Samozřejmě že můj příjem nemohl všechno pokrýt a začaly se hromadit nezaplacené účty a dluhy. Navíc mi manžel peníze bral, takže kolikrát se stalo, že děti šly do postele bez večeře a ráno do školy bez snídaně a bez svačiny. Bylo to hrozné.” Pozoruji, jak se Markétě při této vzpomínce láme hlas.

“Postupně začala nastupovat agrese. Manžel byl určitě nespokojený se svým životem a s tím, že neměl práci, ale postavil se k tomu úplně špatným směrem. Místo, aby začal něco dělat, snažil se, tak mě obviňoval z neschopnosti. Začalo to pomalu. Nejdřívě se stupňovaly hádky, které jsem přičítala stresu, ve kterém se nacházel. Pak občas padla facka - třeba když jsem okamžitě nevyhověla jeho přání. Pořád jsem se snažila ho chápat a pomáhala mu, jak jen to šlo. Chtěla jsem, abychom opět žili jako normální rodina. Jenže to všechno bylo k ničemu. Když jednou nenašel v pět ráno, když přišel domů z hospody, nic v ledničce, zatáhl mě do koupelny a tam do mě bušil pěstmi. Bála jsem se křičet, abych nevzbudila děti. Potom už bylo bití skoro na denním pořádku. Ze začátku si dával pozor, aby u toho nebyly děti, tak je třeba poslal ven, anebo počkal, až večer usnou.”

Před očima se mi odvíjí příběh paní Markéty v celé své nahotě. Těžko si dovedu představit, co prožívá žena, které manžel bere poslední peníze na jídlo pro děti. Kterou za to, že se mu vzepřela a postavila, surově zbije, zkope a z hlavy jí vyrve chomáče vlasů. A pak si v klidu odejde ukořistěné peníze hezky užít s kamarády. Na co asi taková žena myslí? Co se jí honí v hlavě, když se zbitá a zmlácená každé ráno sbírá z postele a jde do práce, zatímco její manžel celé dny prospí, aby to mohl v noci opět roztočit? Jak jí je, když po návratu z práce nalezne své prádlo vyházené ze skříně a polité sirupem, kafem, či jinak znehodnocené?

Je jasné, že takový stav věcí je dlouhodobě neudržitelný. Markéta podala žádost o rozvod. Rozhodnutí velice těžké a učiněné s velkým strachem. A že to byl strach oprávněný, poznala velmi brzy.

“Když se dozvěděl, že jsem podala žádost o rozvod, strašně řádil. Doslova jsem se bála o svůj život. Nebylo chvíle, kdy bych si byla jistá, kdy bych měla klid. Nikdy jsem nevěděla, kdy mi prolítne kolem hlavy popelník, kdy přijde rána pěstí. Když mě pak jednou ve čtyři ráno vykopal z bytu jen tak – v noční košili, rozhodla jsem se, že už takhle dál žít nemůžu. Obrátila jsem se na Humanitní odbor Obecního úřadu na svou sociální pracovnici a ta mi dala seznam azylových domů. Jenže všude bylo plno, takže jsem musela čekat, až se nějaké místo uvolní.”

Do té doby bydlela Markéta s dětmi u maminky své kamarádky. K rodičům jít nemohla, protože sami měli malý byt. I toto období, plné nejistoty, strachu a obav o budoucnost, období plné dětských otázek, na které neuměla odpovědět, pro ni bylo velice těžké. Cítila se jako psanec. Jako člověk, který nemá právo na svůj vlastní život.

Ano, v celé této – a snad i ve všech dalších příbězích těchto žen – je jedna velká logická nespravedlnost. Proč jsou to ony – matky a jejich děti, které musejí opustit své domovy, aby se zachránily před agresivním otcem a manželem? Proč jsou to oni, kdo se musejí protloukat, jak se dá, a čekat, až se uvolní pokojíček v azylovém domě? Zatímco násilník, alkoholik a brutální budižkničemu si užívá pohodlí v bytě, kde žila jeho rodina? Proč mají nevinné děti měnit školy a stěhovat se jako zatoulaná ptáčata z místa na místo?

Vždyť logicky by to měl být agresivní partner, který opustí společný byt. Bohužel, naše legislativa na tyto případy zatím moc nepamatuje a ženy nechrání. Když například žena, kterou napadne její manžel, ohlásí incident na Policii, nic zásadního se nestane. Agresor je odvezen a za pár hodin propuštěn. Za tohoto stavu věcí je pak jasné, proč většina žen dlouho týrání snáší a bojí se učinit nějaký zásadní krok. Ví, že na svou situaci pak zůstane v podstatě sama.

Markéta se po nějaké době dočkala. Nastěhovala se do azylového domu, kde se svými dětmi nyní žije. Malá buňka, skládající se z předsíňky, sociálního zařízení, mrňavého pokojíku s třemi válendami a kuchyňskou linkou je nyní její dočasný domov. Má relativní klid. Nemusí se bát, že ji někdo uprostřed noci vytáhne za vlasy do koupelny a surově ji zbije, že ji někdo okrade o její vydělané peníze a ona pak nebude mít ani na chleba pro děti.

S ostatními maminkami v azylovém domě si pomáhají. Slovem, skutkem, nabídnutým ramenem na vyplakání. Protože všechny tyto ženy trpí stálou noční můrou. Co bude dál? Jako matky se trápí pocity svých dětí, které se ve škole potýkají s výsměchem a nepochopením… Nemají nic, jen naději.

Chodí do práce, starají se o své děti a snaží se vést co nejnormálnější život. Snad i ony budou moci časem klidněji vydechnout a dostanou novou šanci. Šanci na život, který je pro většinu z nás samozřejmý.

Reklama