Bulvár

Bydlím v azylovém domě

15 maminek a 23 dětí – tolik obyvatel čítá jeden azylový dům. Celkem 38 osudů. 38 příběhů, nezacelených ran a nadějí.

Ženy, které zde našly na několik měsíců útočiště, by se vzájemně pravděpodobně nikdy nepotkaly. Dohromady je svedla životní zkušenost, kterou by si jistě nechaly rády ujít. Agresivní partner. Po letech nedůstojného života plného bití, hádek a ponižování se rozhodly ze svého vztahu odejít.

A tak se sešly zde. Mnohdy jen s minimem osobních věcí, s bolavou duší a všudypřítomným strachem se uchýlily do bezpečí azylového domu a snaží se začít nový život. Chodí do práce a starají se o své děti. Každý jednotlivý osud je něčím odlišný, každá z maminek má za sebou svůj specifický příběh. Jedno ale mají všechny společné. Touhu po normálním životě pro své děti a pro sebe.

Sedím v kanceláři tohoto domu a naproti mně mi pomalu otevírá svůj životní příběh paní Markéta. Sympatická a příjemná pětatřicátnice, která zde se svými dvěma dětmi žije již skoro rok.

“Byla jsem 12 let vdaná,” začíná opatrně vyprávět a já zapínám diktafon. “Prvních pět let bylo všechno v pořádku. Žili jsme jako každá normální rodina. Narodily se nám dvě děti, chlapeček a holčička. Po pěti letech ale manžel přišel o práci a tehdy začaly problémy. Nejdříve se snažil nějakou práci sehnat, ale postupem času si na pohodlný život zvykl a už neměl zájem. Začal se toulat po nocích, chodil domů třeba až ráno a pak celý den spal. Já jsem se starala o všechno. Chodila jsem do práce, platila účty, nakupovala jídlo pro rodinu a oblečení pro děti. Samozřejmě že můj příjem nemohl všechno pokrýt a začaly se hromadit nezaplacené účty a dluhy. Navíc mi manžel peníze bral, takže kolikrát se stalo, že děti šly do postele bez večeře a ráno do školy bez snídaně a bez svačiny. Bylo to hrozné.” Pozoruji, jak se Markétě při této vzpomínce láme hlas.

“Postupně začala nastupovat agrese. Manžel byl určitě nespokojený se svým životem a s tím, že neměl práci, ale postavil se k tomu úplně špatným směrem. Místo, aby začal něco dělat, snažil se, tak mě obviňoval z neschopnosti. Začalo to pomalu. Nejdřívě se stupňovaly hádky, které jsem přičítala stresu, ve kterém se nacházel. Pak občas padla facka - třeba když jsem okamžitě nevyhověla jeho přání. Pořád jsem se snažila ho chápat a pomáhala mu, jak jen to šlo. Chtěla jsem, abychom opět žili jako normální rodina. Jenže to všechno bylo k ničemu. Když jednou nenašel v pět ráno, když přišel domů z hospody, nic v ledničce, zatáhl mě do koupelny a tam do mě bušil pěstmi. Bála jsem se křičet, abych nevzbudila děti. Potom už bylo bití skoro na denním pořádku. Ze začátku si dával pozor, aby u toho nebyly děti, tak je třeba poslal ven, anebo počkal, až večer usnou.”

Před očima se mi odvíjí příběh paní Markéty v celé své nahotě. Těžko si dovedu představit, co prožívá žena, které manžel bere poslední peníze na jídlo pro děti. Kterou za to, že se mu vzepřela a postavila, surově zbije, zkope a z hlavy jí vyrve chomáče vlasů. A pak si v klidu odejde ukořistěné peníze hezky užít s kamarády. Na co asi taková žena myslí? Co se jí honí v hlavě, když se zbitá a zmlácená každé ráno sbírá z postele a jde do práce, zatímco její manžel celé dny prospí, aby to mohl v noci opět roztočit? Jak jí je, když po návratu z práce nalezne své prádlo vyházené ze skříně a polité sirupem, kafem, či jinak znehodnocené?

Je jasné, že takový stav věcí je dlouhodobě neudržitelný. Markéta podala žádost o rozvod. Rozhodnutí velice těžké a učiněné s velkým strachem. A že to byl strach oprávněný, poznala velmi brzy.

“Když se dozvěděl, že jsem podala žádost o rozvod, strašně řádil. Doslova jsem se bála o svůj život. Nebylo chvíle, kdy bych si byla jistá, kdy bych měla klid. Nikdy jsem nevěděla, kdy mi prolítne kolem hlavy popelník, kdy přijde rána pěstí. Když mě pak jednou ve čtyři ráno vykopal z bytu jen tak – v noční košili, rozhodla jsem se, že už takhle dál žít nemůžu. Obrátila jsem se na Humanitní odbor Obecního úřadu na svou sociální pracovnici a ta mi dala seznam azylových domů. Jenže všude bylo plno, takže jsem musela čekat, až se nějaké místo uvolní.”

Do té doby bydlela Markéta s dětmi u maminky své kamarádky. K rodičům jít nemohla, protože sami měli malý byt. I toto období, plné nejistoty, strachu a obav o budoucnost, období plné dětských otázek, na které neuměla odpovědět, pro ni bylo velice těžké. Cítila se jako psanec. Jako člověk, který nemá právo na svůj vlastní život.

Ano, v celé této – a snad i ve všech dalších příbězích těchto žen – je jedna velká logická nespravedlnost. Proč jsou to ony – matky a jejich děti, které musejí opustit své domovy, aby se zachránily před agresivním otcem a manželem? Proč jsou to oni, kdo se musejí protloukat, jak se dá, a čekat, až se uvolní pokojíček v azylovém domě? Zatímco násilník, alkoholik a brutální budižkničemu si užívá pohodlí v bytě, kde žila jeho rodina? Proč mají nevinné děti měnit školy a stěhovat se jako zatoulaná ptáčata z místa na místo?

Vždyť logicky by to měl být agresivní partner, který opustí společný byt. Bohužel, naše legislativa na tyto případy zatím moc nepamatuje a ženy nechrání. Když například žena, kterou napadne její manžel, ohlásí incident na Policii, nic zásadního se nestane. Agresor je odvezen a za pár hodin propuštěn. Za tohoto stavu věcí je pak jasné, proč většina žen dlouho týrání snáší a bojí se učinit nějaký zásadní krok. Ví, že na svou situaci pak zůstane v podstatě sama.

Markéta se po nějaké době dočkala. Nastěhovala se do azylového domu, kde se svými dětmi nyní žije. Malá buňka, skládající se z předsíňky, sociálního zařízení, mrňavého pokojíku s třemi válendami a kuchyňskou linkou je nyní její dočasný domov. Má relativní klid. Nemusí se bát, že ji někdo uprostřed noci vytáhne za vlasy do koupelny a surově ji zbije, že ji někdo okrade o její vydělané peníze a ona pak nebude mít ani na chleba pro děti.

S ostatními maminkami v azylovém domě si pomáhají. Slovem, skutkem, nabídnutým ramenem na vyplakání. Protože všechny tyto ženy trpí stálou noční můrou. Co bude dál? Jako matky se trápí pocity svých dětí, které se ve škole potýkají s výsměchem a nepochopením… Nemají nic, jen naději.

Chodí do práce, starají se o své děti a snaží se vést co nejnormálnější život. Snad i ony budou moci časem klidněji vydechnout a dostanou novou šanci. Šanci na život, který je pro většinu z nás samozřejmý.

   
20.04.2004 - Společnost - autor: Jaroslava Machálková

Komentáře:

  1. [30] Libor56 [*]

    Zdravím Vás všechny.

    Mám dotaz jsem muž 41 let ktrému utekla žena po 11 letém manželství s 3mi dětmi do azylového domu.

    Při všech výslechcích na policii a soudu se prokázalo že žena pije a přiznala se k tomu. Dále se přiznala že má milence a né jednoho. A co mne dorazilo na zem bylo to že nejen že se mne písemne přiznala že odemne nikdy nedostala ani facku ani pohlavek.

    Ale i na závěr psychologický profil mé ženy cituji: Nejeví známek domácího násilí.

    Přes to všechno jsem soudem odsouzen a trestán.

    Mám dotaz je tady nějaký podobný muž nebo žena který/á by mne poradila jak s životem dál.

    Zatím jsem narazil na to jak muž byje ženu což nesnáším. Nebo že pije přišel o práci atd. Já jezdím na kamionu a jsem víc venku než doma.

    Díky Libor

    superkarma: 0 03.04.2013, 15:05:01
  2. avatar
    [26] Eva_CZ [*]

    danca79:

    superkarma: 0 20.04.2004, 16:19:49
  3. avatar
    [25] danca79 [*]

    Eva_Fl: no logicky to vyplývá ale i z prostorovejch možností. ČR je velká cca jako Jižní Karolína. Když by ženský změnili identitu, museli by ji poslat nejmíň do Francie. V USA ji prostě pošlou na opačnej konec Států. To je to samý jako s ochranou svědků při důležitejch soudních procesech. 'CR je tak malej stát, že tu prostě NENÍ kam se schovat a těžko někdy bude.

    superkarma: 0 20.04.2004, 14:39:29
  4. avatar
    [24] Eva_CZ [*]

    danca79: protoze samozrejme VSUDE jednou hajzla pustit musej... Ale tady funguji i organizace, ktere pomohou se zmenou identity, zenska dostane nove doklady na nove jmeno... Je to sileny, vsechno...
    Tady navic vetsinou zenska neni uplne bez prostredku a v neposledni rade funguji charity... Me se zda, ze tady proste JE nejaka cesta, zatimco TAM moc ne...

    superkarma: 0 20.04.2004, 14:23:08
  5. avatar
    [23] danca79 [*]

    ptěk = útěk

    superkarma: 0 20.04.2004, 14:15:23
  6. avatar
    [22] danca79 [*]

    Eva_Fl: dobrej dotaz - odpověď je jednoduchá - není na to legislativa. Prostě nehrozí, aby týraná žena zavolala policajty, ti řekli agresorovi ať si sblí svejch pět švestek a vypadne. Třeba se k tomu časem dopracujeme ale bude to ještě trvat. A mimochodem, nevím o zemi kde by tohle nějak extra dobře fungovalo. V Americe je to možná o fous lepší, je šance třeba na rychlý soud a tak, ale jinak ty maminy tam nejsou v o moc lepší pozici - moje hostmom coby psychiatrička pár klientek které tohle potkalo měla, a taky to neprobíhalo tak, že by měl táhnout on. Plus, nezapomeň, že když v tom konkrétním bytě ta žena zůstane, tak ten chlap furt VÍ, kde ona bydlí. Takže on by buď musel jít sedět, nebo ona by dál žila ve strachu, co jí ten hajzl zas provede, tak radši volí ptěk někam, kde ji nenajde. Tady nějaká povolená vzdálenost na kterou se smí přiblížit fakt nehrozí.

    superkarma: 0 20.04.2004, 14:14:41
  7. avatar
    [21] Eva_CZ [*]

    dagha: proc se neresi ti hajzlove? Proc resite, kam ma jit maminka a deti? Proc netahne ON?

    superkarma: 0 20.04.2004, 14:00:41
  8. avatar
    [19] danca79 [*]

    Situace v ČR je fakt na pěst - dětské domovy plné, přitom na úřadech leží spousta žádostí o adopci nebo pěstounskou péči (no ale uznávám, většina rodin chce ideálně právě narozené bílé miminko a ne tříleté Romče), týrané ženy nemají pořádně kam jít, na Policii se kolikrát tváří "ale pani, dyk vy ste ho sama prostě vyprovokovala, tak vo co de" protože bohužel není dost školených lidí právě na tyto situace, těch pár azyláků co v ČR je praská ve švech a pobyt v nich je časově limitovaný (i když to má své opodstatněné důvody) a ne vždy je obec ochotná rodině která potřebuje začít znova pomoci. Snad se tohle všechno jednou změní. A ženy v azylových domech jsou jen špička ledovce - to jsou ty, o kterých se ví....a množství těch, co s tyranem žijí a nikdy se z toho nevymaní, je několikanásobně vyšší

    superkarma: 0 20.04.2004, 12:12:21
  9. avatar
    [18] Ijka [*]

    Medved:opravuji-všichni ne.Do 5 let věku jsou naprosto k sežrání... Ale pak

    superkarma: 0 20.04.2004, 11:56:44
  10. avatar
    [17] medved [*]

    Ijka: no to snad ne...soudit pro spatnost jednoho vsechny...to uz to nekdy bylo, ze

    superkarma: 0 20.04.2004, 11:11:05
  11. avatar
    [16] Žábina [*]

    lepší něco než nic , není tak daleko doba, kdy nebyla ani tahle možnost!!!

    superkarma: 0 20.04.2004, 10:37:02
  12. avatar
    [15] Ijka [*]

    Ten příběh jen utvrzuje mé přesvědčení,že chlapi jsou k**vy!

    superkarma: 0 20.04.2004, 10:25:49
  13. avatar
    [13] lightblue [*]

    Zákony v ČR jsou vůbec nedokonalé. A pak ještě vynadají té ženě, proč to neohlásila dřív, když je to stejně na nic.

    superkarma: 0 20.04.2004, 09:12:40
  14. avatar
    [12] ValinaK [*]

    i v tomhle případě platí, že nejhorší je srážka s blbcem i proto musí vždycky odejít ty "slabší", protože s blbcem se prostě domluvit nedá. Hlavní hrdince blahopřeji k odvaze a síle, s jakou se rozhodla změnit svůj život - ne všechny ženy tuhle odvahu v sobě najdou. Do, budoucna držím moc a moc pěsti a hlavně ať si pamatuje, že zmíněnému se všechno špatné jednou vrátí 2x

    superkarma: 0 20.04.2004, 08:45:02
  15. avatar
    [7] mamina [*]

    Tato věta: "Obrátila jsem se na Humanitní odbor Obecního úřadu na svou sociální pracovnici a ta mi dala seznam azylových domů." ...mi přijde přesně vyjadřující to, jak to u nás chodí. Podle mne sociální pracovnice, by se měla postarat o to, aby paní v noční košili a s dětmi, hned někde přijali aby se mohla vyspat, odpočinout si a rozmyslet se co dál. Tak jak to je, mi to přijde jako pohrdání

    superkarma: 0 20.04.2004, 07:24:36
  16. avatar
    [6] šája [*]

    Zažila jsem toho dost, ale tohle

    superkarma: 0 20.04.2004, 07:23:38
  17. avatar
    [4] mamina [*]

    Morgan: Tím se nic nevyřeší, proti takovýmu sráči, co si troufne jen na ty slabší, nikdo do ringu nenastoupí.
    Kvalita společnosti se měří také tím, jak se dokážeme postarat o ty nejslabší.... a to tady bohužel moc nefunguje

    superkarma: 0 20.04.2004, 07:11:30
  18. avatar
    [2] Lída [*]

    superkarma: 0 20.04.2004, 01:19:47
  19. avatar
    [1] Eva_CZ [*]

    To je fakt sileny - a presne to me stve : hajzl zustane v klidku doma a mama s detma se stehuje...
    Fakt vam preju poradnej ZAKON - a hlavne jeho dodrzovani...

    superkarma: 0 20.04.2004, 00:32:23

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Dětský pokoj - zařizování, rekonstrukce

Náš tip

Doporučujeme