Reklama

Když spolu dva lidi začnou žít, nějakou dobu trvá, než poznají své zvyky, rituály a životní styl. A občas dá dost práce sladit vše tak, aby byli oba spokojení. A pokud s nimi žije někdo třetí, spokojení třeba ani nejsou.

To ví ze své zkušenosti devětadvacetiletá Jarka, která žije se svým manželem Tomášem v rodinném domě na venkově. A s nimi tam bydlí také Tomášův skoro devadesátiletý děda. A tohle soužití je zdrojem mnoha nervů a problémů. Nejen kvůli tomu, že spolu žijí jiné generace, ale hlavně kvůli dědově Alzheimerově nemoci.

Přečtěte si také:

děda„Když jsme se s Tomášem před čtyřmi lety brali, byl na tom děda o hodně lépe. Vlastně jsme ani nevěděli, že má Alzheimera, sice zapomínal a někdy mluvil hlouposti, ale to jsme přisuzovali stáří a tomu, že mu nedávno zemřela babička. Až později mi došlo, že dokud babička žila, starala se o něj. Věděla to, ale my to nepoznali...“ vypráví Jarka.

Po babiččině smrti se o dědu nějakou dobu starali Tomášovi rodiče, ale maminka pak měla úraz a sama zůstala ležet, dál se starat nemohla. „Tak jsme se s Tomášem dohodli, že si dědu na dobu, než se mamka dá dohromady, vezmeme k sobě. Já jsem pracovala z domova, tak jsem si říkala, že na něj budu moci dohlédnout, protože už nemohl zůstat sám. A doufala jsem, že to nebude trvat dlouho. Jenže teď už jsou to skoro tři roky...

Mamka má totiž po úraze trochu ochrnutou ruku, takže má co dělat, aby se o sebe sama postarala, nemůže mít ještě dědu, a táta chodí pořád do práce a není doma. Nezbývá nám tedy nic jiného než dědu nechat u nás. Zažádali jsme o místo v domově s pečovatelskou službou, ale všude je to beznadějně plné, takže čekáme, jestli (a kdy?) vůbec bude někde místo.

Nikdy nevím, co bude

Kdyby byl děda zdravý, určitě by se to dalo v pohodě zvládnout, jen bych uvařila nebo mu vyprala, to by nedalo žádnou práci. Jenže takhle je to opravdu peklo. Ráno začínám pracovat a nikdy nevím, co se přes den přihodí. Někdy je děda v pohodě, celý den sedí, povídá si nebo kouká na televizi, nají se a je klid.

Ale jindy je to očistec, zmizí mi třeba během chvíle ven, a když si toho všimnu, už je bůhvíkde. Často ho pak přivede někdo z vesnice, všichni už vědí, jak na tom je. Ale párkrát už jsme ho hledali až dlouho do noci, protože nastoupil do vlaku a odjel. Naštěstí má u sebe kartičku s informacemi, kam mají lidi volat, kdyby někde bloudil.

Nejhorší jsou chvíle, kdy mě už vůbec nepoznává, takže na mě celý den křičí, ať vypadnu z jeho baráku, že tam nemám co dělat, nadává mi do zlodějek, lupičů a chce volat policii. Nemá ale k dispozici telefon, jinak by chudáky policisty burcoval každý týden.

Bohužel těch horších dnů je čím dál víc. Doufám, že to ještě nějakou chvíli vydržím. Chtěli bychom mít s Tomášem dítě, což se zatím nepodařilo. Ale až budu těhotná, těžko to budu zvládat, já se dědy někdy i bojím, když na mě hrozí holí a křičí, že mi to spočítá, jestli okamžitě nevypadnu... Snad se nám povede co nejdřív sehnat ten pečovatelský dům, jinak nevím. Přestávám to zvládat.“

Další články v magazínu: