Čtenářka Maryene jeden čas bydlela s manželem v domě jeho rodičů. Zatímco před tím vycházeli dobře, po sestěhování se vztahy rapidně zhoršily. A tak se zase stěhovali pryč...

Moc zajímavý příspěvek k dnešnímu tématu zaslala čtenářka Maryene. Takhle vypadalo její bydlení u manželových rodičů...


Hezký den na ženě in

Krátce po svatbě jsem se přestěhovala k manželovým rodičům. Neviděla jsem v tom žádný problém, u nás se bydlelo společně s rodiči mojí mamky. Babička s dědou měli sice svůj vlastní vchod, ale žili jsme společně a vycházeli všichni dobře. Nikdy jsem nezažila žádné neshody a když o tom dnes přemýšlím, je to snad proti všem zákonům lidského soužití. Moje rodiče byli nejspíš velmi tolerantní a babička s dědečkem velmi laskaví. Toto společné bydlení si myslím celou naši rodinu obohatilo v mnoha směrech. Dodnes vzpomínám na rodinná setkání, kdy se dokonce u babičky sešly její čtyři děti a všichni vnuci, naši bratranci a sestřenice. Tato setkání byla velmi častá a já jsem žila v mylné představě, že to takhle chodí v každé rodině. Není bez zajímavosti, že po smrti mých prarodičů se už kromě pohřbu rodina takto nikdy nesešla.

Rodiče mého manžela se mi také zdáli přátelští, vlastně až do doby společného sestěhování. Ale naše další soužití už nebylo tak idylické, jak jsem si představovala. Byl nám přidělen jeden pokoj, původně dětský, v době kdy však manžel bydlel na koleji po dobu studií a dojížděl domů jen občas, sloužil spíše jako skladiště nepotřebného a starého nábytku. Chtěli jsme si ho vybavit podle svého, ale nebylo nám to dovoleno. Ve skříních se skladovalo kdeco a my jsme si ani neměli kam uložit vlastní věci. Navíc měl balkon a ten používala celá rodina. Bez zaklepání a dovolení nám v kteroukoliv denní i noční dobu do pokoje mohl kdokoliv přijít. Ale společné bydlení nebyl jediný problém. Nemohli jsme si plánovat ani svůj volný čas, protože své bydlení jsme si museli „odpracovat“. Takže kdykoliv jsme si naplánovali například o víkendu svůj program, bylo něco neodkladného doma. Také jsme si do domu nesměli vodit své návštěvy. Na domácnost jsme přispívali, ale manželova matka rozhodovala o všem, i o tom, jak naložíme se zbytkem našich financí. Její oblíbená věta byla, že když u nich bydlíme skoro zadarmo, tak si toho máme vážit a zbytečně neutrácet. Takže jsme si nesměli zajít ani do kina, koupit si zmrzlinu ani si koupit nic na sebe. Musela jsem před ní tajit i n ákup ponožek. Vrcholem všeho bylo, že když jsem chtěla prosadit nějaký svůj názor, začala být hysterická a manžela se snažila naklonit na svou stranu. Takže ještě horší než omezování bylo nakonec to, že manželova matka měla nejspíš pocit, že jsem jí syna ukradla, žárlila na mě a vyžadovala až příliš pozornosti. Když se jí nedostávalo, hodila se marod a vyžadovala, aby můj manžel o ni pečoval. Byla jsem stále ve střehu a rozhodla se už tehdy, že až budu mít děti, bude lépe, když každý bude bydlet ve svém. Po dvou letech jsme se sice odstěhovali, ale pupeční šňůra se nepřestřihla a po čase jsme se stejně rozvedli. Moje děti se krátce po studiích osamostatnily a myslím si, že právě proto vycházíme dobře i s j ejich partnery. Problém byl ovšem s dospělými dětmi mého druhého manžela, které vychoval sám a chtěl jim vynahradit péči až do dospělosti. S jeho synem a dcerou jsme žili až do jejich dvacetipěti let. Tady došlo k opačnému extrému. Nemuseli doma nic dělat, ani přispívat na domácnost, domů se chodili jenom najíst a vyspat, nedokázali si ani po sobě uklidit. Vyvolávalo to často napětí a nepříjemnou atmosféru a protože jsme si s nimi nechtěli narušit vztahy, navrhli jsme jim, aby se osamostatnily. Až po odstěhování pochopily, že nic není zadarmo a že jsme to s nimi vždy mysleli dobře. Dnes vycházíme spolu dobře a myslím se jen díky tomu, že žijeme každý zvlášť. Můj názor je, že každá generace má mít svoje vlastní bydlení. Máme totiž jinou povahu než například asijské národy, kde žijí pohromadě celé generace. Ale tam se předpokládá, že mladí musí jen poslouchat a podřizovat se, o ženách ani nemluvě. Ty ani nesmí mít svůj vlastní názor. Znám spoustu lidí, kteří stavěli dvougenerační domy a dnes jsou z toho nešťastní. Buď bydlí sami v obrovském domě nebo spolu s dětmi a jejich rodinami a nedokáží spolu dobře vycházet.
Ale přesto se najdou výjimky, a to jsou rovnou naši sousedi. V jednom domě bydlí tři generace a navíc dvě mladé rodiny s dětmi. Vypadá to, že jsou tam ideální vztahy. Ale přesto, za jejich zdi nikdo nevidí.

Hezký den přeje,
Maryene

Pozn. red. : Text neprošel jazykovou korekturou.

Téma dne 21. 8. 2012: Vícegenerační bydlení

  • jacobsCo si myslíte o vícegeneračním bydlení?
  • Dovedete si představit, že byste tak žila?
  • Máte s vícegeneračním bydlení nějakou zkušenost?

Své příspěvky k tématu zasílejte nejpozději do 21. 8. 2012 a 15.00 hodin na e-mailovou adresu redakce (viz níže). Pokud chcete mít šanci na získání pěkného dárku, ať je váš příspěvek dlouhý minimálně jako tento odstavec textu, lépe delší. Pro jednu z přispěvatelek tady mám tedy připravený dárek v podobě dvou chladících tašek na víno Jacob´s Creek.

Reklama