Téma o bydlení je již dávno za mnou.

Bylo to před více jak dvaceti lety. Já holka z paneláku a můj muž z rodinného domku. Přistoupila jsem tehdy na jeho požadavky bydlet ve svém domečku. Tehdy neexistovaly žádné realitní kanceláře. Dovedete si představit, jaké bylo shánění. Nevím jakou záhadou, ale mému muži se povedlo sehnat dům.

Dům jsme koupili měsíc po svatbě. Byl ve zuboženém stavu.

Začala nám práce na jeho rekonstrukci. V tu dobu jsme se stěhovali každý týden z jednoho bydliště do druhého. Jednou k mým rodičům a podruhé zase k rodičům manžela. V tu dobu jsem byla již těhotná.

Tyto přesuny se pro mne začaly stávat čím dál tím více obtížnější. Před porodem toto přestalo.
Nakonec jsme zůstali bydlet u mých rodičů. V bytě 1+3 nás bylo celkem 6.

Když byly synovi dva roky, konečně jsme se mohli přesunout do vlastního. Ani nám nevadilo, že jsme spali na zemi, místo sedací soupravy jsme měli zahradní nábytek, na půjčenou televizi, která měla úhlopříčku obrazu 15 cm, jsme koukali v rohu okna, protože jsme neměli anténu a tam byl nejlepší příjem.

Dnes se nad tím vším už jen pousměji, ale nevím, jestli bych tyto chvíle chtěla zažít znovu.

Myslím si, že když je člověk mladý, bere všechno jinak, než když je starší a má už svoje zaběhlé zvyky. V každé rodině vládla jiná mentalita. Jeho matka byla o generaci starší než moje matka. Vlastně pro mne byla spíše ve věku babičky a manžel byl její mazánek. Vadilo mi to. Dnes chápu, jak musel trpět i on, když jsme bydleli u mých rodičů.

Ono neustálé stěhování a ani soužití s rodiči nebyl žádný med.

vrzi


Milá vrzi,

zastávám názor, že raději bydlet v pidi bytečku než s rodiči. Myslím, že takové bydlení časem nemůže dělat dobrotu, ani když s nimi vycházíte nejlépe.

Jaké máte zkušenosti s bydlením s rodiči vy? Dejte vědět...
Reklama