Reklama

Před pár dny mi dorazil video Islámská kolonizace z youtube.

Mám po své babičce modlitební knížku a ta jí zase dostala od své maminky. Moc si jí vážím, tak jako své babičky, vím, že ji v rukou měla snad miliónkrát. Na mši chodívala vždycky v neděli ve svém nejlepším šátku, často mě jako malou brávala s sebou.

My jsme byli vychováni se spíše vlažným přístupem k víře, ať se prý sami rozhodneme, až do rostem. A tak tu otázku v sobě nemám vyřešenou dodnes. V některých věcech jsem prostě ten nevěřící Tomáš, takže pro mě zkrátka neplatí: „Blahoslavení ti, kdo neviděli a uvěřili,“ z evangelia svatého Jana.

Nečetla jsem korán a o islámu mám jen povrchní znalosti, je ale zřejmé, že tohle náboženství je dětem vtloukáno (a to někdy i doslova) do hlavy už od narození. A lidé v této víře vychovaní asi neřeší dilema jako já.

Jistě zdobíme vánoční stromečky a slavíme Velikonoce, ale často jen proto, že je takový milý zvyk a ne kvůli původnímu křesťanskému významu. Myslím, že není v Evropě stát (snad až na Poláky), který by si na bankovku, tak jako Američané, dal “In God We Trust“ a kdoví, jak dlouho to při současném vývoji na dolaru ještě vydrží. Nechtěla bych vědět, zda má prapravnoučata budou se stejnou láskou otevírat mou modlitební knížku s křížkem nebo nosit burku a kobereček. A rozhodně nechci obhajovat nebo odsuzovat to či ono náboženství. Ale jsem přesvědčená o tom, že naši budoucnost bude sakra hodně ovlivňovat to, v co a jak pevně budou další pokolení věřit.

Japina

Japino, islamistů bych se také bála. Z východu hrozí velké nebezpečí. Simona

Čeho se v budoucích 100 letech bojíte vy, milé čtenářky? Máte na to ještě hodinu! Pište na adresu:

redakce@zena-in.cz