Reklama

Vážená redakce a čtenářky,
nedá mi, abych se nepodělila o můj největší trapas, který jsem zatím kdy zažila, a dodnes, když si na něj vzpomenu, musím se opravdu usmívat.
Asi před dvěma lety, v podzimní den, tak okolo páté, kdy se brzy stmívá jako v dnešní dny, jsem se vydala na autobusovou zastávku. Potřebovala jsem něco vyřídit ve městě. Autobus dlouho nejel, lidi na zastávce přibývali a opravdu bylo sychravo. Najednou u zastávky zastavilo auto a otevřely se dveře od řidiče. Jelikož jsem nestála přímo u silnice, ale opodál, dala bych ruku do ohně, že je to jeden můj známý. No a jak otevřel dveře, tak jsem začala dialog. „No ahoj, jedeš z práce?" Normálně mi odpovídal, stále opakoval, že mě vezme kousek, ale já věděla, že bydlí za rohem, a tak jsem mu asi 3x opakovala, že děkuji, ale nechci, jelikož jedu na druhý konec města. Najednou jsem znejistila, protože ostatní lidi se tak divně otáčeli. No měla jsem deštník, protože do toho tak divně mrholilo, a tím pádem jsem asi byla nahluchlá nebo co. Když jsem poděkovala za nabízený odvoz, najednou za mnou vyrazil pán, suverénně sedl do auta a odjeli. A já z hrůzou zjistila, že se celou dobu domlouval s pánem, který stál za mnou, já nic nevnímala a ještě to vůbec nebyl můj známý, ale někdo úplně cizí!! Připadala jsem si jak blázen, a když jsem nastupovala do autobusu, oslovil mě pán, který mně s milým úsměvem sdělil, že je škoda, že neměl auto, protože on by mě na ten druhý konec města klidně odvezl.
Slávka
Milá Slávko,
váš přispěvek mě opravdu pobavil. Řekla bych, že by mohl klidně posloužit jako námět k filmovému gagu.