Zuzka se chystala svému nadřízenému konečně oznámit, že je těhotná. Nestihla to. Zato ale stihla spoustu jiných věcí, včetně nákupů po Praze, která jí moc nevoněla. :)

Zuzka medailonekDalší týden začal krutě – jak rychle si jeden odvykne na ranní vstávání a pracovní režim. Vstávám do práce v půl šesté a po dvou týdnech rozmazlování ranním lenošením se mi návrat do pracovního režimu vůbec nelíbil. A ještě ke všemu jsem zjistila, že už jen horko těžko zapnu kalhoty. Sedět v nich pak celý den nebylo vůbec příjemné. Další den jsem to už řešila u pracovního stolu rozepnutím kalhot a maskováním svetrem, ale po třech takových dnech jsem se vrhla na tašku vyfasovaného těhotenského oblečení a rozhodla jsem se svoje kalhoty na nejbližších X měsíců vyřadit ze svého šatníku. Takže už do práce nosím těhotenské oblečení a kolegyně se už mezi sebou začínají ptát, jestli náhodou nejsem těhotná. :) Také jsem se to chystala svěřit svému nadřízenému, ale vzhledem k jeho pracovnímu programu nebyla vhodná chvíle a v den, kdy jsem mu to plánovala oznámit, jsem zjistila, že bude v práci až po 6. srpnu. Ale to už pak nebudu muset nic říkat. :)

V pátek odpoledne jsem vyrazila do Prahy na nákupy. Čekal mne takový menší okruh středem města. Opět jsem zjistila, jak je bezvadné, že bydlím, kde bydlím, protože ta Praha neskutečně smrdí. Pražáci prominou, ale je to tak. Dokud jsem pracovala v Praze, tak mi to tak nepřišlo, ale teď, když tam přijedu po delší době, připadá mi, že se tam nedá pořádně nadechnout. Samý výfukový kouř smíchaný se zápachem cigaret. Hrůza. Ale to jsem odbočila. Když už jsem byla v Praze, zastavila jsem se v Dejvicích v jednom obchodě s oblečením pro těhotné. Odnesla jsem si černé kalhoty do práce a úžasně měkoučký svetr. Těhotenské tričko zatím řešit nemusím, stačí zásoba současných triček áčkového střihu. Jestli budu potřeba něco dokoupit později, uvidíme. Příště, odhaduji tak koncem září, bych se chtěla podívat ještě do podobného obchodu ve Slaném.

Minulý týden jsme si také přivezli od čalounice hotové křeslo. Pomalu se nám obývák začíná proměňovat v moc hezký pokoj. Křeslo je pěkné, až na to, že jsme zvolili látku, na které je vidět každé světlé smítko. Jako by to naše Sára vycítila a křeslo záhy adoptovala.

kreslo

Abych nezapomněla na naše zdravotnictví, uplynulý týden jsem se konečně odhodlala vyrazit na odběr krve. Navzdory tomu, že jsem díky Honzovi dárkyní krve, na její odběr si asi nikdy nezvyknu. Ale musím uznat, že sestřička, které jsem se dostala pod ruku, byla opravdu šikovná. Vpich skoro nebolel.

No a závěr týdne? Jela jsem se podívat, jestli už rostou houby. Skoro nerostly. Ani jedlé, ani nejedlé. Našly jsme jen pár hříbků, jednoho křemenáče a několik babek. A navíc jsme málem přišli o psa, to když Sofi ve vysoké trávě zmerčila srnku a jala se ji pronásledovat. Letěla jsem za ní, ale Sofi byla jak v transu. Už jsem viděla, jak ji po zbytek víkendu hledám v lese. Naštěstí po pár minutách volání jsem zaslechla známý dupot a už se to naše tele řítilo. Taky ji ta naše procházka lesem pěkně vyřídila a po návratu na základnu zabrala lavičku pro sebe a regulérně si dala šlofíka.

Zuzka

slofik

_______________________

Nebude trvat dlouho a místo Sáry adoptuje křeslo nový človíček, který pak obsadí i onu lavičku, na které si teď dává šlofíka Sofi. Ale určitě si budou ti tři rozumět. :) Opatrujte se.
Saša

Čtěte Zuzčin blog...

Reklama