Jak se mohou lidé, kteří vychovali tři děti ocitnout opuštění a bez domova? To se sice nedozvíte, ale pěkný příspěvek o setkání naší čtenářky s nickem RosaGloriaDei s těmito lidmi, určitě stojí za přečtení.

Když jsem přemýšlela nad tímto tématem, došla jsem k závěru, že člověk v životě sice ztratí mnohé, ale jestli bych já něco ztratit opravdu nechtěla, pak je to domov. Ať už v materiálním slova smyslu, který znamená samotnou střechu nad hlavou, tak ve smyslu přeneseném, tedy ten skutečný domov, který by nemohl být domovem bez mých nejbližších.

A právě díky naší malinké mám chuť se s vámi podělit o příhodu, která se stala krátce před Vánocemi. Pár dní před svátky jsme vyrazili s mužem a v té době roční, dcerkou nasát vánoční atmosféru do našeho krajského města. Do Brna, ať nemlžím. Užili jsme si opravdu krásné trhy, které mě letos hodně nadchly, myslím, že nebyly až tak komerční, jako jednu dobu bývávaly.

Malá si to užívala, ale jak doba pokročila, přece jen začala být nervózní a žádala si své pohodlí. Rozhodli jsme se navštívit nákupní centrum, abychom malinkou nakrmili, přebalili a nachystali ji ke spánku v autě, cesta z Brna k nám je relativně daleká. Ale abych se dostala k jádru věci. V nejmenovaném nadnárodním řetězci jsem pro nás objednala jídlo, malé nechala ohřát „skleničku“ a ukazovala manželovi, ať si sedne na „tamtu lavici v rohu“, protože tam nám to bude vyhovovat více, než na židli, na které právě seděl.

Nevšimla jsem si zvláštního páru, který v jedné části stolu již seděl. Když jsem přišla s jídlem ke stolu, pochopila jsem, proč se muž zdráhal přijmout ta místa, ale ani jeden z nás nepatří k lidem, kteří by se jen tak zvedli a vstali kvůli člověku vedle sedícímu. Opravdu nevoněli, naši spolustolovníci. Jenže naše maličká by nesměla mít povahu, jakou má, a upřímně řečeno, jsem šťastná, že ji má, má ji totiž po mně, aby nezačala s paní a pánem „konverzovat“. A už to jelo.

Oni nebyli vymydlení, jedli jídlo, které si sami přinesli, pili vodu, kterou koupili v nedalekém marketu. Vodu! Víno poznám! A ne z lahve, ale z plastového kelímku! A navíc byli neskutečně milí, Anička z nich nemohla oči spustit. Nabízené gumové medvídky (naštěstí) neochutnala, jen je prozkoumala, ale přesto... Pán ji pohladil a samotnou mě překvapilo, že mi to vůbec nevadilo. Ani jsem nešílela touhou ji nějak desinfikovat. Slovo dalo slovo a my se dozvěděli, že s paní vychovali tři děti. Tři děti !!!

Nechápu, jak se stalo, že dopadli, jak dopadli. Žebrákům, jak je všichni známe, peníze zásadně nedávám, na charitu přispívám jinak, ale kdyby si tito lidé o něco řekli, dala bych jim to, tím jsem si jistá. Oni si ale neřekli vůbec o nic, nebyli to žebráci, a mně přišlo, že bych je případnou nabídkou urazila (ač bych nenabídla peníze, ale stravenky či konkrétní potraviny). Když dojedli své rohlíky a sbalili, co zbylo, do igelitky, rozloučili se s námi, popřáli hodně štěstí a šli si po svém....

Mrzí mě, že jsem se nezeptala na jejich příběh, ale oni sami se nerozpovídali a mně přišlo příliš trapné se jich vyptávat. Možná je všechno jinak, ale měla jsem z nich dojem, že se sice ocitli na okraji společnosti, ale že to nebyla až tak jejich vina, a jestli přece, tak se s tím snaží něco dělat. Budiž jim okolí nápomocno. A také doufám, že všechny ty tři jimi vychované děti nejsou tak nevychované, aby nechali své rodiče někde umrznout.

Zároveň věřím, že naše malinká se o nás v případě nouze jednou postará, jako my se teď staráme o ni. Dej Bůh, ať to není potřeba......A také dej Bůh, ať ona sama takovou pomoc nikdy nepotřebuje, vždyť i ten pán, i ta paní, byli podobným nevinným dítětem, které právě spokojeně oddechuje v naší postýlce....

RosaGloriaDei

Díky za hezký příběh. To jsou zvláštní osudy. Proč měli potřebu mluvit o svých dětech, když takhle dopadli?

Máte také nějakou příhodu s bezdomovci, milé ženy-in? Setkaly jste se s některým osobně? Znáte jejich osud? Napište nám také na dnešní smutné téma.

redakce@zena-in.cz

Reklama