Reklama

Není nic sladšího než probuzení… ovšem probuzení přirozené, kdy si tělo o něj „samo řekne“. Pozvolna se vynořujeme z hlubin nevědomí, poslední sen doznívá, ještě bychom byli schopní ho vyprávět, ale už se pomalu vracíme do reality. Tělo je božsky uvolněné a prohřáté. Chvíle absolutního blaha.

Bohužel, většina lidí si takový zážitek může dopřát jen o víkendu – a leckdy ani tehdy ne. Celá naše civilizace je založená na od-do a i ti největší odpůrci vstávání neochotně uznávají, že není možné přizpůsobovat chod škol, obchodů a úřadů osobnímu biorytmu každého jednotlivého človíčka. Vstávat se prostě musí. Teď jde jen o to, jak si okamžik probuzení udělat co nejsnesitelnější.

Pravda, úplně nejlepší by bylo, kdybychom mohli probuzení načasovat do toho správného okamžiku. Když jsme totiž násilím vzbuzeni ve fázi nejhlubšího spánku, probíráme se z něj těžce a motáme se po bytě zmatení jako vyorané myši. Probuzení z lehkého, povrchního spánku je mnohem snazší. Uskutečnění tohoto plánu by ovšem znamenalo spát s elektrodami na hlavě a s laborantem u postele, aby ohlídal naši spánkovou sinusoidu a probudil nás v optimální chvíli. Jak uznáte, nic moc příjemného ani praktického.

Další série problémů před námi vyvstává, když začneme uvažovat o tom, jakým způsobem bychom měli být vzbuzeni. Jemně ševelící hudba se do našich snů vkrade něžně a šetrně – bohužel už tam ale také zůstane a my vesele chrupkáme dál, zatímco nám ujíždí vlak, propadá termín zkoušky nebo nabíhá áčko.

Druhou možností je brutální, pronikavé zvonění. Vzbudí nás určitě, ale ten šok! V souladu s pradávnými instinkty se v našem těle okamžitě začne rozbíhat stresová reakce. Útěk nebo útok, znáte to. Já se při drásavém zvuku budíku obvykle pokouším o obojí současně.

Asi nejpříjemnější způsob probuzení by byl polibek od Robbieho Williamse, Leonarda di Capria, Viggo Mortensena… (doplňte si dle vlastního vkusu). I když… když tak o tom uvažuju… nevím, jak vypadáte při probuzení vy, ale že by mě Johnny Depp musel vidět zrovna v tuhle chvíli!?
Sečteno a podtrženo, asi se bez toho odporného budíku neobejdeme. Nebo ano?

Jak a čím se budíte vy, milé ž-inky?

Vyskočíte křepce z postele, nebo se potácíte bytem jako náměsíčnice?

Jaký typ budíku používáte a kolik jste jich už zbavily života?

Budí vás oblíbená píseň, nebo brutální rachot?

Nebo je to miminkovský pláč?

Pes, který škrábe na dveře?

Napište nám vaše vstávací story na
redakce@zena-in.cz a vyhrajte dárek!