Reklama


„Budete si přát?“ Jako malá jsem tuto otázku ráda kladla svým plyšovým hračkám, když jsem si hrála na prodavačku. Toužila jsem stát za pultem a podávat zákazníkům požadované věci a brát si od nich peníze.
 
S přibývajícím věkem se můj vztah k povolání prodavačky změnil. Už osobně vím, co taková práce obnáší a že nikdy někdy není lehké s paní za pokladnou vyjít.

Tohle určitě neobléknete!
 
Nechci všechny házet do jednoho pytle. To určitě ne. Ale ve chvíli, kdy se mě v obchodě s oblečením hned při vstupu unuděná paní zeptá, co si budu přát, mám chuť okamžitě odejít. Nikdy jsem také neměla ráda „velmi cenné“ rady typu: „To vám to ale sluší.“ „Myslím, že byste si měla vzít větší velikost.“ V tu chvíli propadám zuřivosti a musím počítat do deseti, abych dotyčné paní něco jedovatého neodpověděla.
 
Zle začne být také, když mě hned na začátku prodavačka upozorní na fakt, že bude zanedlouho zavírat. Nesnaží se o taktnost a doslova mě míní svým tónem hlasu vyhodit z obchodu. Chápu to v případě, když přijdu na poslední chvíli. Ale když se podívám na hodinky a zjistím, že zanedlouho je až za patnáct minut, říkám si, proč takový přístup.

Přece vím, jaké to je, když čekáte na poslední vteřiny, než skončí pracovní doba. Je to úleva za dnem, který byl náročný, zamknout dveře. Ale nikdy se nesnažím kvůli svému pocitu svobody zkazit náladu druhým.

Nezapomenutelná scéna s toaletním papírem

Když mi bylo čtrnáct, rodiče si místo garáže v našem rodinném domku zařídili malý odchod s potravinami a já mohla díky tomu poznat povolání prodavačky z druhé strany. Můj vztah k tomuto povolání se začal rapidně měnit.

Velmi jsem prožívala okamžiky, když mým rodičům některý ze zákazníků vynadal a sprostých slov nešetřil. Proč? Většinou mu stačila maličkost k tomu, aby si vylil bezdůvodně vztek na cizí lidi. Na sídlišti, kde se každý znal minimálně od vidění, mi takové chování přišlo spíš hloupé.

Sama jsem si vyzkoušela povolání prodavačky během letních prázdnin. Asi do smrti si budu pamatovat okamžik, kdy jsem rodičům v obchodě pomáhala a jedné paní špatně spočítala cenu za toaletní papír. Asi o čtvrt hodiny přišla, tedy spíše přiběhla a seřvala mě, mé rodiče a skoro i zákazníka, který byl v prodejně jen nakupovat.

Vy nás okrádáte!

Postupně jsem začala nesnášet přístup některých lidí, kteří měli pocit, že prodavačka není nic jiného než služka. Viděla jsem průběh chování rodičů, kteří ze začátku byli ochotní udělat pro své sousedy první poslední a postupně zjišťovali, že všechny odepřené dovolené a dlouhé hodiny strávené v obchodě neměly téměř žádný smysl.

Po pár letech, kdy začínalo být tradicí, že minimálně jednou týdně někdo přišel jen s tím, aby rodičům řekl, že oproti hyper- a supermarketům mají velice drahé zboží, jsem byla ráda, že se nakonec rozhodli se soukromým podnikáním skoncovat.  

Možná i proto, že vím, jaké to je, když si člověk obchod „vypiplá“ doslova od plenek, nesnáším přístup: „je mi jedno, co zákazník chce, hlavně, ať už jdu domů“. Asi žádný z extrémů v chování není ten nejlepší, ale je to fajn pocit vejít do obchodu a odcházet z něj příjemně naladěna, jako byste se právě setkala s kamarádkou.

Dnešní téma
PRODAVAČKY

Jaké s nimi máte zkušenosti?
Co vám provedly?
Čím vás potěšily nebo překvapily?

Do kterého obchodu už nepůjdete?
Kam se vracíte ráda?
Je prodavačka vaše kamarádka?

A co páni prodavači?
Kdo je lepší za pultem - muž nebo žena?
S kým si lépe rozumíte?
Kdo lépe rozumí vašim požadavkům?

Pracujete jako
 prodavačka?
Jaké je to zaměstnání?
Jak se k vám chovají zákazníci?
Baví vás práce?
Co je nejobtížnější zvládnout?

Napište mi své zážitky zkušenosti s prodavačkami či zákazníky na adresu:
redakce@zena-in.cz