„Kdy jsi říkala, že bylo vedle to rošambo?“ zeptal se mě Stvořitel, když jsme procházeli kolem domovních zvonků, kde si svoji jmenovku vylepili i naši noví sousedé. „Ve čtvrtek dopoledne?“ odpovídám váhavě, aniž bych cokoli tušila. „Tak to je jasný, Richard měl svátek,“ uzavřel Stvořitel vítězoslavně.

 

To máte tak, bydlíme v hodně starém činžáku, kde jsou hodně tlusté zdi. Tedy bývají, obvykle. Bohužel už se to moc netýká střešních nástaveb. Tam jsou zdi tenké jako přeložená stokoruna, a tak když si někdo ze sousedů udělá nějakou tu oslavičku, zúčastňujeme si jí nechtěně také. No, koneckonců oslavy by asi člověku ani tolik nevadily. Horší je, když máte „štěstí“ na čerstvě zamilovaný pár. Zvláště pak, když jsou to muži. A navíc poměrně temperamentní Slováci…

Do podrobností zabíhat nebudu, to byste číst stejně nechtěli.

 

Za necelé dva roky, co bydlíme v podkrovním mezonetu na Vinohradech, se ve vedlejším bytě vystřídaly různé typy nájemníků a zažili jsme opravdu ledacos (a možná to bylo místy vzájemné). Napomínat jsme je byli, co si pamatuju, jen jednou, když nás o půl třetí ráno vzbudil Chris Isaac a jeho Wicked Game (jsou mezi vámi nějací pamětníci?). Zvykli jsme si a od prosince se navíc nechali ukonejšit sladkostí rychle se blížící pomsty v podobě ve dne v noci řvoucího kojence.

Předcházející díly deníku budoucí maminky najdete ZDE.

 

Pravda, byt nám pro založení rodiny připadal taky trochu malý, ne že ne. Pokud chce mít jeden z nás trochu soukromí, nezbývá mu než se uchýlit do koupelny. Jinou dveřmi oddělenou místností náš apartmán nedisponuje. Ani ty klouzavé schody vedoucí do patra s „ložnicí“ nejsou ideální, o tom jsem se přesvědčila já hned dvakrát během svých nočních záchodových výletů v počátku těhotenství. Ale tak nějak jsme k němu přilnuli a lidi koneckonců vychovávají děti i v horších podmínkách…

 

Jenže je tu ještě Stvořitelova srdeční záležitost, a tou je jeho rodné maloměsto nedaleko Prahy. Jezdíme tam pravidelně a musím říct, že přes počáteční rozpaky z tamějšího urbanistického řešení veřejných prostor jsem si ho zamilovala i já. Do budoucna jsme tam tudíž počítali s nějakým malým domkem. Ten jsme i sehnali, jenže tak nějak… zatím není volný.

 

AdélaS potomkem na cestě ale přece jenom budoucí rodiče začnou uvažovat trochu jinak. Blízkost lesa, čistší vzduch, klid, míň stresu nebo třeba i míň psích hovínek na chodnících. Najednou vám to připadá jaksi důležité. Takže jsme svolali dvoučlennou rodinnou radu s jedním předpokládaným poradním hlasem navíc a učinili rozhodnutí přestěhovat se po porodu na maloměsto.

 

A přes mou počáteční skepsi nedalo hledání nového bytu ani moc práce. Za skoro stejnou pronájemní sumu sedmdesát metrů čtverečních krásné podlahové plochy, obrovská okna, vysoké stropy…

„Jak se tak na vás dívám, při vaší vejšce to tady pro vás bude ideální,“ hřímal majitel, když jsme byli naše budoucí bydliště okouknout. My jsme taky spokojeni. Takže už jen zbývá to zařídit vkusným a funkčním nábytkem. A taky pár kousky, které ocení miminko.
„Myslím, že si pořídím přebalovací stůl,“ dumám jen tak u počítače při prohlížení patřičných stránek.
„Na co? Můžeme ho udělat třeba z toho stolu, co stál pod oknem v kuchyni,“ navrhuje hbitě hospodárný Stvořitel. Matně si vybavím starý oprýskaný stolek, který možná pamatuje bitvu u Verdunu.
„To myslíš vážně?“ „No, mě máma přebalovala na obyčejným stole. Teda, já si to nepamatuju. Ale pamatuju si, když tam pak přebalovala i bráchu…“ dostává se mi logického vysvětlení.

 

Nebude to lehký, s tímhle Stvořitelem…

Reklama