Snad už jsem se definitivně zbláznila! Nejsem žádná sebevědomím nadupaná hvězda, více plachá trémistka. Úplně přesně si nedovedu vysvětlit, co mě přinutilo opravdu vyplnit dotazník a odeslat svou přihlášku do nové kuchařské soutěže, kterou připravuje televize Nova. Ale udělala jsem to a už se to nedá vzít zpět (no, asi by se dalo, ale už to neudělám).

Když mi v průběhu dětského dne ve školce volali z produkce TV Nova, byla to ještě taková legrace. Tak ano, udělám si výlet do Prahy, na casting. Stejně to nevyjde. Ale zkusit se to musí.

...

V den odjezdu jsem byla podivuhodně klidná. Nervy byly až na vlakovém nádraží. Nejsem ostřílená cestující hromadné dopravy a poprvé jsem se rozhodnula využít služeb RegioJetu. Nejsem žádná blbka, takže jsem si jednoduše objednala a zaplatila jízdenku z Hranic do Prahy, na brzkou ranní hodinu, a vydala se s malým předstihem na nádraží. Až na místě jsem se zděšením zjistila, že jsem si sice objednala a zaplatila jízdenku, na správný den a zhruba správný čas, ale z Prahy do Hranic. :-) Znamení, že se mám na celé soutěžení vykašlat? Ani náhodou!

Za pár minut vyjížděl jiný spoj RegioJetu, na který jsem samozřejmě místo rezervované neměla. Ale díky vstřícnému palubnímu personálu jsem odjela a místo se pro mě našlo. Hurá!!!

Cestu jsem si užila. Kafíčko a výborný cheesecake mě trošku uklidnily a pomalu jsem se začínala i těšit. Orientaci v pražské MHD jsem zvládla bravurně. Jsem na sebe pyšná! Sebevědomí mi stoupalo s každým přestupem, a když jsem došla před budovu, kde se casting odehrával, byla jsem už hvězda.

Zatím se na sebe usmíváme. Co bude potom?

S půlhodinovým náskokem jsem byla v čekárně jako druhá. Na sedačce proti mně seděla moc sympatická paní, která se hezky usmívala. Když budeme mít obě štěstí, za pár týdnů si půjdeme po krku. Usmívala jsem se taky. Pro jistotu. Po chvíli si k nám přisedl další soupeř. Pupkatý děda s nealko pivem. Celkem se nás na castingu sešlo asi třicet. Probíhal ve více termínech, takže celkový počet uchazečů o účast v soutěži se dá těžko odhadnout.

Výběr byl celkem pestrý. Většinou přijeli muži, mladší i starší, obyčejní i na první pohled namachrovaní. Z jednoho pěkně táhlo, asi rád vaří s rumem. Mladě vyhlížející maminka, která přišla i se svým synem, mladá holka s krásnými dlouhými vlasy.

Pofotili si nás jako v kriminále, zepředu s cedulkou se jménem a pořadovým číslem (mám 56), z profilu. A čekání. Postupně si nás volali za tajemné zavřené dveře. Nikdo nevěděl, co se za nimi děje, a zevnitř vycházeli účastníci castingu zardělí a vysmátí. Tak to asi nebude žádná hrůza!

Konečně jsem byla na řadě. 56! Otevřela jsem dveře a za nimi nějaké televizní studio. Babicu bohužel (eeeh, nebo vlastně bohudík) nesleduji, ale tipla bych, že to naleštěné a nasvícené uprostřed byla Babicova kuchyně. Před ní velký bílý mikrofon s logem Novy. Dobrý den, odložte si (jakože jen kabelku, ne oblečení) a šup před mikrofon. Povídejte něco o sobě, rodině, vaření, práci.

Zpočátku ze mě slova lezly jako z chlupaté deky. Mám dvě děti, jednoho manžela, domeček, dvě kočky a králíka. Měla jsem nervy a málem jsem řekla, že máme psa. Nemáme!
U stolečku ve tmě, naproti mě, seděli pán a paní a mluvili na mě slovensky. Ještě že nejsem mladší ročník a rozuměla jsem. Byli moc příjemní a pokládali otázky, na které se dobře odpovídalo. A tak jsem se rozpovídala o svém obchůdku, práci tady na magazínu a o tom, jak jsem se rozvedla s zase vdala. Po počáteční nervozitě jsem nečekaně rychle přestala vnímat kameru a mluvila jsem snad celkem plynule.

Po tomto krátkém rozhovoru mě čekal ještě jeden, už bez kamery o patro níž, a konec. Ozveme se vám!

Ozvali!!! Tuto neděli jedu vařit do Prahy. Postoupím, nebo má televizní kariéra skončí dříve, než začala? Co vlastně mám vařit???

Reklama