Styl

Buď vždy připraven!

Říká čtenářka pegonela. To není pionýrské heslo, jak by se mohlo zdát, ale moudrá rada, kterou udělila svému synovi, aby se mu příště nestala nemilá příhoda se zabouchnutými dveřmi. Ale to není všechno, poslala nám ještě jednu příhodu, která se stala jí a vztahuje se k dnešnímu tématu

Dobrý den, od doby, co se stal příběh, který přikládám, se snažím i doma chodit upravená. Přesto vybírám sportovní a pohodlné oblečení. Proč si doma nevzít pěknou fleezovou soupravu v zimě, nové kraťásky a pohodlné bavlněné tričko v létě a triko a bavlněné kalhoty na podzim? Doma nosím na nohách v zimě teplé ponožky, a pokud mi je občas ještě zima, tak si vezmu pohodlné papučky. V létě chodím na boso.

Synovi vtloukám do hlavy, aby chodil doma tak, aby kdykoli mohl jít ven, třeba s košem, nebo přijít bez studu do pokoje, kam nečekaně přijde návštěva. To proto, že si jednou zapomněl klíč uvnitř bytu a měl na sobě jen tričko a boxerky. Soused k nám zazvonil, syn byl sám doma, tak vyšel před byt a dveře se mu průvanem zavřely. Věděl, že jsem v práci a přijdu až večer. A tak chvilku stál před dveřmi, a pak se rozhodl jít za dědou pro náhradní klíč. Je to puberťák, kterého by nenapadlo půjčovat si oblečení třeba u sousedů, a tak stáhl tričko níž, boxerky vypadaly jako kraťasy, a tak šel. Vlastně běžel. Bylo jaro, ještě poměrně chladno, lidé nosili většinou ještě tenké bundy. A on, sportovec, utíkal tři kilometry za dědou v tričku a boxerkách. Na nohách měl vsuvky, které mu byly malé, protože to byly mé vsuvky. Mívám je totiž jako jediná před naším bytem pro případ, že jdu do schránky pro poštu nebo s košem.

Děda se vnuka až zlekl. Půjčil mu své kalhoty, které si musel stáhnout páskem, a bundu. Také botasky, které měl naopak syn malé. Ve svých čtrnácti letech má nyní číslo bot 45 a děda 43. Ale tenkrát měl nohu snad o číslo menší. A tak zdárně došel domů, kde na něj uvnitř bytu čekal náš pes Ben.

Ještě bych doplnila, že soused k nám zvonil s balíčkem z pošty. A syn ten balíček celou dobu nosil s sebou. Přece ho nebude dávat opět k sousedům? Balík měl asi dvě kila… J

Od té doby říkám: „Buď vždy připraven!“

Polštářek

To, co se mi stalo před pár dny v noci, by si ani člověk s notnou dávkou fantazie nevymyslel. Ale můj příběh začal o den dřív. Přišla jsem domů, syn už doma ze školy byl. Naobědvali jsme se a já si sedla do obýváku na gauč k televizi. Sotva jsem dosedla a dotkla se přehozu na gauči, překvapilo mě něco nepříjemně lepkavého. Na ruce mi ulpěla hnědá hmota připomínající…ehm. Nebylo to ale to, k čemu jsem to chtěla v první chvíli přirovnat. Byla to „jen“ čokoláda! Syn opět mlsal. Celé roky mu vtloukám do hlavy, že nesmí sladké, dokud se řádně nenaobědvá. Přesto to vždy, když má příležitost, poruší. Od čokolády jsem měla i své oblíbené bledě modré tepláky, co nosím na doma. Zuřivě jsem strhla přehoz z gauče a nejdřív jsem ho vyprášila z okna. Zdál se mi pak nějaký lehčí, proto jsem se otočila na syna a zeptala se ho: „Nebylo tam nic?“ „Né!“, řekl znuděně, aniž by zvedl oči od knihy. Spokojila jsem se s jeho odpovědí a dala přehoz do pračky, abych ho vyprala. Pak jsem musela vyprat i tepláky a místo nich jsem si oblékla směšné plandavé kalhoty do zvonu. Jsou komické, ale jako domácí oděv postačující.

Druhý den proběhl běžným způsobem. Večer jsem se zadívala na zajímavý film, který končil pozdě. Proto jsem s naším Benem musela jít na procházku trochu později. Vzala jsem s sebou i odpadky. Blížila se půlnoc, venku byla tma jak v ranci, a tak jsem se už nepřevlékala a šla ven ve směšných kalhotách. Bena jsem nechala u zadního vchodu a spěchala jsem s odpadky předním vchodem ke kontejnerům. Při cestě zpět jsem mrkla na stříšku nad naším vchodem. Sedělo tam něco jako kočka. Byl pořádný mráz, kočičky mi bylo líto. Hůř vidím, tak až po dalších pár krocích jsem přišla na to, že to kočka není. Byl to náš polštářek! Ten, který má syn položený na své posteli a často ho hází i na gauč. Tak proto byl potah po vytřepání tak lehký. Co teď? Stříška není vysoko, ale člověk na ni ze země nedosáhne. Pes čekal u zadního vchodu a já jela opět výtahem pro násadu od smetáku. Byla jsem si jistá, že násadou polštářek sundám. Už byla půlnoc, když jsem opět stála před vchodem a snažila jsem se tiše polštářek shodit dolů. Plechová stříška lupala při každém doteku tyče a polštářek, jako by se bál, „couval“ víc ke středu stříšky. Tak to ne! Nerada, ale musela jsem opět domů pro hliníkové schůdky. Násadu jsem nechala u vchodu, možná se ještě bude hodit. Ben poslušně čekal vzadu. Opatrně jsem scházela se schůdky k výtahu na mezipatře. „Jen ať nikdo nejde!“, modlila jsem se v duchu. Při pohledu na mě v plandavých kalhotách, vlasy ledabyle seplé gumkou do uzlu, v ruce hliníkové schůdky, by se asi každý potrhal smíchy.

Opatrně jsem prošla vchodovými dveřmi, rozložila schůdky a vylezla nahoru. Viděla jsem do bytu v přízemí. Nedávno tyto sousedy vykradli a dnes mi řekla sousedka z prvního vchodu, že byt vykradli i jí. Takto mě někdo vidět, co by si asi myslel? Nohy se mi třásly zimou, ale i strachem, že mě někdo takto uvidí. Já bych si skutečně jako zloděj nevydělala ani na slanou vodu! V tu samou chvíli se za mými zády ozvalo: „Zloděj!!!“ a já se vyděšeně ohlédla. Za mnou stál smějící se soused Karel vracející se z odpolední směny. Dojíždí do práce, proto tak pozdě. Smál se na celé kolo. I já se smála, když jsem pochopila, že si ze mě jen „střílí“. Chňapla jsem po polštářku a uvědomila jsem si svůj komický oděv i účes „a la poběhlice“. „Mně tam spadl polštářek.“, ukázala jsem už zmrzlý předmět. „A ticho! Aby to někdo nebral vážně.“, dodala jsem ještě.  To už se ale začaly hýbat záclony v několika oknech a já si uvědomila, že jsme byli přistiženi. Rychle jsem složila schůdky, Karel mi galantně vzal násadu smetáku a podržel vchodové a výtahové dveře a vyjeli jsme nahoru. Já se musela vrátit ještě pro Bena a konečně se s ním projít. Schůdky a násadu jsem postavila hned za dveře bytu, polštářek položila na botník, zamkla jsem byt a opět sjela do přízemí. Vystoupila jsem z výtahu a… narazila na policistu. Někdo volal, že se do přízemí vloupává zloděj! Kolena se mi podlomila a horko těžko jsem uprostřed noci vysvětlovala, co se stalo. Rudá studen jsem byla konečně propuštěna smějícím se policistou, abych ve svých komických plandajících kalhotách vyvenčila svého psa. Domů jsme se vrátili tak v jednu hodinu po půlnoci, možná ještě později. A to jsem ještě odemkla byt, násada od smetáku mi proletěla kolem obličeje a já vykřikla v domnění, že mě chce někdo přepadnout.

Ráno jsem vzbudila syna do školy, vzala polštářek a řekla: „Tak přece jen něco vypadlo z toho přehozu.“ Syn mrkl na polštářek a promluvil: „Jé, ten jsem hledal!“

S pozdravem pegonela

Moc hezká příhoda, jako stvořená pro Bakaláře.

Co tomu říkáte, milé ženy-in? Máte také nějakou příhodu s domácím oděvem? Co nosíte na doma? Jsou to tepláky, legíny, domácí úbor, nebo něco, v čem byste už mezi lidi nešla? Záleží vám na tom, aby vám to slušelo, nebo vám jde především o pohodlí?

Napište nám na: redakce@zena-in.cz

 

 

   
21.11.2011 - Příběhy - autor: Dana Haklová

Komentáře:

  1. avatar
    [11] jazuzinka [*]

    Sml32 ale to už je nějaká doba, co tenhle článek tady byl Sml57

    superkarma: 0 21.11.2011, 21:02:40
  2. avatar
    [10] řinka [*]

    tetička25 — #9 jasně je to takSml22

    superkarma: 0 21.11.2011, 15:43:09
  3. [9] tetička25 [*]

    http://zena-in.cz/clanek/polstarek/kategorie/pribehy-bulvar už jsem to našla, je to tam i s tím poslat to bakalářům, editovala to také Dana

    1. na komentář reaguje řinka — #10
    superkarma: 0 21.11.2011, 14:31:36
  4. avatar
    [8] átéčko [*]

    Mně padají věci z balkonu, takže se hrabu na stříšku nad jednu z hospod dost často. Jednou mi tam spadla deka, kterou se přikrývám a já musela na stříšku. Zaujalo to asi 15 studentů z gymplu, kteří se nabízeli, ža by tam vylezli namísto mě, jenže to už jsem tam byla a větší problém je vždy slézt dolů. S tou peřinou by to moc dobře nešlo. Tak jsem jim řekla, že nepotřebuji, ale kdybych náhodou spadla, tak ať zavolají sanitku a z mého mobilu v zadní kapse, na posladní volané číslo.

    Mlaďoši dostali strach. Jeden chtěl, abych mu podala duchnu a další mi pomáhali při sestupu dolů..Sml30

    superkarma: 0 21.11.2011, 13:29:45
  5. avatar
    [7] lenagirl [*]

    hezké  Sml67

    superkarma: 0 21.11.2011, 12:58:09
  6. [6] Karo Líná [*]

    Co jsou to vsuvky na nohy? To jsem nikdy neslyšela.

    superkarma: 0 21.11.2011, 12:33:04
  7. avatar
    [5] ajjana [*]

    tetička25 — #3  taky už jsem to četla Sml80

    superkarma: 0 21.11.2011, 12:27:37
  8. avatar
    [4] řinka [*]

    Stím polštářkem to tu již bylo opakovanej fór není fórSml15

    superkarma: 0 21.11.2011, 12:25:49
  9. [3] tetička25 [*]

    S tím polštářkem mám pocit, že už jsem někde četla nebo se pletu?

    1. na komentář reaguje ajjana — #5
    superkarma: 0 21.11.2011, 12:18:49
  10. avatar
    [2] Jindriska8 [*]

    Pěkný příběhSml22

    superkarma: 0 21.11.2011, 12:04:52
  11. avatar
    [1] mineralka7 [*]

    Sml67Sml59Sml59 Kam se na tohle Bakaláři hrabou! Sml52Sml52

    superkarma: 0 21.11.2011, 11:17:53

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Testování intimní kosmetiky pro ženy z ČR a Slovenska
Anketa: Pečete bábovky?
Jaké hračky kupujete svým vnoučatům?
Anketa pro maminky: Jaké kupujete hračky svým dětem?
Výzkum na téma kašel
Průzkum na téma finanční zajištění

Náš tip

Doporučujeme