Reklama


Buď chlap, opakují tátové často svým synům. Jako by se tak dotyční už nenarodili. Buď žena řekne dívce málokdo. Ale být chlap, to je výzva, úkol. A nešťastný budiž ten ubožák, kterému se nepodaří jej splnit. Takový muž je označen za zženštilce, slabocha a nicku, obviněn z homosexuality a vyloučen z „chlapské“ společnosti.

My nemáme penis, oni zase chromozom
V minulém století rozvinul Freud a jeho následovníci teorii závisti penisu - žena je méně než muž, protože nemá ono tolik opěvované udělátko, ten přečnívající kousek, na který muži nedají dopustit. Moderní bádání nám ale umožňuje tuto tezi obrátit - z genetického hlediska je totiž muž nedodělkem, chybí mu jedna podstatná část chromozomu, ona nožička, která činí z Y X. Uvedená skutečnost je mimo jiné příčinou toho, proč jsou muži náchylnější k dědičným vadám.

Vypadl jí penis z břicha
Být mužem je ovšem už od početí boj. Každý lidský plod se zpočátku vyvíjí jako holčička, až v určité fázi zafunguje už zmiňovaný chromozom Y a spustí výrobu testosteronu, který následně umožní vývoj chlapečka. Kdekoliv v tomto procesu může snadno nastat chyba a pak se narodí jakýsi nedodělek. Známý je případ jisté osoby, která byla až do puberty považována za dívku - potom jí však následkem hormonálních změn sestoupil z dutiny břišní penis a varlata. Tehdejší puritánská společnost se domnívala, že k tomu došlo v následku přílišného pobíhání a poskakování dotyčné po mezích, že jí prostě vypadla pochva, která byla dlouho považována za dovnitř obrácený penis, a stal se z ní tak chlapeček. Matky pak tímto případem dlouho strašily své neposlušné ratolesti a snažily se je přimět ke klidu. Těžko říci, kolik nešťastných děvčátek usilovně poskakovalo po mezích, aby se z nich stali kluci, žádné další dívce se to však podle historických pramenů nepovedlo.

Přetnout pupeční šňůru
Chlapec tedy musí o své „mužství“ bojovat ještě před narozením. Ale ani když se mu podaří tento nelehký úkol splnit, nemá vyhráno. Jeho první pečovatelkou, bytostí, s níž dítě zažívá až symbiotický vztah, je totiž žena. A tak, aby se chlapeček stal mužem, musí v určitém věku přetnout toto pouto k matce, podruhé a symbolicky přervat pupeční šňůru. Mnohé národy proto praktikovaly kruté iniciační rituály (o těch si povíme v některém dalším článku), trvající někdy až desítky let a často spojené s homosexualitou. Mladí chlapci bývali nuceni, aby prostřednictvím felace nasávali „mužnost“ ze svých starších soukmenovců. Obřady, které podstupovaly dívky, bývaly mnohem kratší a zdaleka ne tak drastické (i když ženská obřízka není nic hezkého, s utrpením, které v některých kmenech podstupovali chlapci, se nedá srovnávat).

Šikana jako cesta k mužnosti
Ani evropská kultura není prosta přechodových rituálů pro chlapce - nejpatrnější jsou v anglosaském systému internátního vzdělávání. Šestiletý hošík je oderván od matky a umístěn mezi starší chlapce, kde je z počátku šikanován a patřičně „zocelován“, aby z něj vyrostl „celý“ chlap. Stejné kořeny mají i zvyky v mnoha vojenských jednotkách a ve sportovních oddílech - trápení „nováčků“ je vlastně jakýmsi očišťováním od poskvrněnosti ženami, je třeba „odstavit chlapce od prsu a napojit ho krví“.

Machos
Druhou stranou mince tohoto odtrhávání chlapců od žen je přetrvávající strach ze zženštilosti, dokud se chlapec skutečně nestane celým mužem, nesmí se v některých kmenech k ženě ani přiblížit. Rituály západní kultury ovšem už dávno postrádají uzavřenost, a tak tento machismus často přežívá léta mladického zrání a zůstává hluboce zakořeněn v chování těch, kteří už by měli být dospělými muži.

Jak vidno, muži to nemají vůbec lehké. Měly bychom k nim tedy přistupovat s pochopením a soucitem. Konec konců, jsou to prototypy, a leckdy značně poruchové :). Nebo ne?

s využitím knihy E. Badinterové - XY - o mužské identitě