Nikdy bych si nemyslela, že třídění odpadu může mít kromě ekologického efektu a dobrého pocitu i vzdělávací účinek. Přinejmenším už vím, že člověk se může bez úhony stravovat jako potkan…

 

V zamyšlení jsem se  včera večer přišourala ke kontejnerům s tříděným odpadem a vidím, kterak z kontejneru s odpadem smíšeným ve vzduchu ledabyle plandají nohy ve stahovacích punčochách.

Ani chvíli jsem si nemyslela, že ta osoba si tam nedopatřením umístila klíče, a pocítila jsem silnou touhu udělat reportáž na téma „Proč se hrabu v tlejícím odpadu ve třicetistupňovém vedru“.

Nemohla jsem ale na paní promluvit rovnou. Jednak jsem usoudila, že když ji polekám, tak ji budu tahat z popelnice, kam střemhlav spadne, a jednak když ji řeknu, že jsem z magazínu a hodlám její zpověď zveřejnit, mohla by tam umístit ona mě.

 

Co hledáte, já vám pomohu

Vzala jsem tedy za svou strategii hodné ženy a povídám: „Jejda, madam, mohu Vám pomoci vytáhnout to, co Vám tam spadlo?“

„Ale mně tam nic nespadlo, děvenko,“ odvětila, bujaře se atletickým obloukem zhoupla zpět na zem a zkušeným pohybem oprášila ulovenou brokolici, „já tady hledám, co by se mi hodilo. Ušetřím tak peníze,“ vysvětlila.

Zajímalo mě, jestli hledá nějaké věci, nebo snad také nedej Bože jídlo. „No mám tady vyhlídnutých šest popelnic a minulý týden jsem vyndala i ještě zabalené makové buchty!“

„A nebojíte se, že onemocníte, když je to odpad?“ Na to se mi dostalo odpovědi, že se takto úspěšně živí již tři roky, a ještě nestonala. „Na živobytí to stačí, lidé nevědí, co by roupama… válku na ně,“ zamudrovala.

 

Napadá mě, že tím zřejmě získává potřebnou přirozenou imunitu, když je tak skotačivá. Jestli to tak je, musí už mít v sobě obranné látky snad i proti žluté zimnici, když si uvědomím, jaký odér se od kontejnerů line.

Paní mi ještě sdělila, že před měsícem měla jednu smutnou událost. Pomyslela jsem si, že jí asi podlí popeláři vyvezli „samoobsluhu“ o den dříve. Sdělila mi ale, že ji při „nákupu“ kousl potkan. „Tak jsem si to doma polila francovkou a zalepila. Bolelo to, ale je to pryč.“

Opět doklad získané železné imunity, neboť každý druhý by dostal když ne šok, tak jistě zánět snad do všeho. Paní ale působila nadmíru zdravě i optimisticky. Až tam půjdu příště, budu mít známou na pár slov.

 

Inspiraci v popelnici

Zkušenost jedné naší kolegyně je také zajímavá. Vyprávěla o sousedce, která je sochařka a výtvarnice a pochází z velmi dobré rodiny. Ke svému úžasu jednou ráno uzřela tuto mladou dívku také napůl ponořenou do popelnice, a protože nevěřila ani vteřinu, že se tam hrabe z jiného důvodu, než že zcela nevinně něco hledá, oslovila ji. Dostalo se jí velice zajímavého vysvětlení. „Člověče, já už nevím, co bych dělala, tak jsem si řekla, že se tu podívám po nějaké inspiraci. Mohlo by to bejt zajímavý.“

 

Dílo, které vzniklo na podkladě tohoto druhu inspirace, může být velice originální a je škoda, že ho kolegyně neměla možnost vidět, případně vyfotit.

Každopádně je tato zkušenost dokladem, že umělcův vnitřní život nezná hranice fantazie ani mantinely společenských konvencí.

A to je zřejmě dobře, protože kdo ví, jak vznikají nesmrtelná díla mnohdy nevyčíslitelných hodnot, která dnes zdobí světové galerie.  

 

Nevím, jak bude znít anketní otázka „Umíte si představit popelnicovou dietu?“, ale položím ji pro všechny případy. Pěkný víkend.

Reklama