V předposledním díle našeho seriálu s Nadací Terezy Maxové dětem si můžete přečíst zajímavý rozhovor s ředitelkou Střediska náhradní rodinné péče Vědunou Bubleovou...

adoptingJsem moc ráda, že jsem se toho dožila. Bála jsem se, že budeme věčně jenom diskutovat o tom, že situace je neúnosná, ale k rozhodným krokům se nikdy nedostaneme,“ říká o chystané reformě péče o děti Věduna Bubleová, ředitelka Střediska náhradní rodinné péče. Cílem organizace, kterou s kolegy založila už před sedmnácti lety, je změnit systém péče o děti, jež vyrůstají mimo rodinu.

Dlouho bylo jasné, že Česká republika v péči o děti stagnuje. Trend, který většina zemí pochopila - že děti mají vyrůstat nikoli v prostředí ústavů, ale v rodině - vychází z dlouhodobých výzkumů, které výmluvně ukazují, jak se psychická deprivace z dětství stráveném v ústavu později projeví a jaké negativní následky má. Za ta léta, co existujeme, jsme dělali řadu terénních výzkumů i mezinárodních srovnávacích studií. Dnes už máme k dispozici i výzkumy lékařské, neurologické nálezy, z nichž je jasné, jak se vyvíjí dítě, pokud v raném dětství naváže citové pouto, a jak v případě, že tuto možnost nemá. To všechno mě vede k jednoznačné podpoře reformy a momentálně se snažíme i různými semináři a příspěvky do médií vysvětlovat, proč je reforma nezbytná a proč si systém péče o děti zaslouží i pozornost politickou,“ říká Věduna Bubleová.

Co by mělo být podle vašeho názoru prvním krokem reformy?
To, oč se Ministerstvo práce a sociálních věcí momentálně snaží a čím začínali i v ostatních postkomunistických zemích včetně Slovenska už někdy před deseti lety: dostat celý systém péče o ohrožené děti pod jeden resort. U nás je situace neúnosná - v tom smyslu, že tahle agenda se dělí mezi několik ministerstev, každé má na starosti jinou cílovou skupinu a komunikují spolu nedostatečně. Takže první úkol je vytvořit pod jedním resortem ucelenou koncepci a všem zúčastněným vysvětlit, že nepřijdou o práci a perspektivu, ale že jde o to, aby se o naše ohrožené děti a rodiny staral jeden orgán a ta péče byla lepší a skutečně efektivní.

Reforma počítá s posílením pěstounské péče, která by měla do značné míry převzít roli dětských center a domovů, jež mají být postupně rušeny. Protiargument zní, že pěstounských rodin u nás není zdaleka tolik, kolik by jich k tomu bylo potřeba.
Ano, zatím to tak je, ale všechno má své příčiny. Tu hlavní vidím v tom, že pěstounská péče u nás nemá dostatečnou společenskou prestiž - velká část společnosti na pěstouny pohlíží především jako na lidi, kteří si berou děti jen kvůli zlepšení své finanční situace. Což je nesmysl. Tou další je, že dosud neexistují kvalitní služby pro pěstounské rodiny, které by se o ně staraly od počátků, ještě než se rozhodnou dítě přijmout, které by je na to připravily, provázely je celým procesem a pak jim dál stály nablízku a pořád jim pomáhaly. Čili hlavní je, aby se změnilo myšlení společnosti, to, jak bude pěstounské rodiny přijímat a jak se bude dívat na děti, které se do nich dostávají. Aby veřejnost přestala s despektem pohlížet na rodinu, která si třeba vezme do péče čtyři romské děti, ale naopak to dokázala ocenit. A pak jde o ten servis - nemáme zatím dostatek terénních služeb, sociálních pracovnic či pracovníků, kteří by do rodin docházeli a účinně pomáhali. Dosavadní systém je totiž mnohem spíš systémem kontrol než systémem podpory a pomoci. Pokud ten se podaří změnit, situace se výrazně zlepší, v tom jsem velký optimista.

A co peníze - jakou v tom hrají úlohu?
Myslím, že v penězích to není. Jsme celorepubliková organizace, pracujeme v terénu, a tedy z vlastní zkušenosti vím, že hlavní motivací naprosté většiny pěstounů je pomoc dítěti. Navíc pěstouni jsou na tom dnes už daleko líp než v minulosti.

Odpůrci rušení dětských center a domovů namítají, že děti, které projdou řadou pěstounských rodin, také později trpí pocitem nezakotvenosti, který je často přivádí do ordinací psychologů a psychiatrů. A argumentují výzkumy ze zemí, jež s tím mají dlouholetou zkušenost...
Neexistuje jediný výzkum, z něhož by vyplývalo, že děti v ústavu jsou na tom lépe než děti, které projdou nějakým druhem pěstounské péče. Samozřejmě víme, že když dítě vystřídá za své dětství několik různých prostředí, rozhodně mu to neprospívá. Proto si myslím, že by náš systém šel nastavit trochu jinak, že se můžeme inspirovat vším tím, co u nás bylo dobré. Tradici náhradní rodinné péče máme bohatou. Už za první republiky jsme tu měli tak dokonale vypracovaný systém, že nám ho všichni záviděli. A samozřejmě se musíme poučit i z chyb, vlastních i cizích, a pak se nám třeba nebude stávat, že dítě projde osmi pěstounskými rodinami.

A jak by to podle vás třeba konkrétně mohlo vypadat? Jak motivovat pěstouny k většímu zájmu?
Myslím, že začít by se mohlo jednoduše, jako se vším, co nově vzniká - zdola a na malinkém kousku. Na dobrém příkladu ukázat, jak by to mohlo fungovat. Dovedu si třeba představit dobře vytipované dětské centrum nebo domov, pro začátek na menším městě, mimo Prahu, protože ta je příliš specifická - které vede osvícený ředitel nebo ředitelka. A protože chápe nutnost reformy, začne spolupracovat s nějakou neziskovou organizací nebo s orgánem sociálně právní ochrany dětí a začne v regionu oslovovat potenciální pěstouny. Ti se přijdou podívat, vyslechnou pár přednášek, dva tři páry to zaujme a udělají ten první krok, postupně se přidají další... A osvícený ředitel/ka mezitím promění prostory ústavu v servisní středisko pro pěstouny, kde se budou na přijetí dítěte připravovat a pak tam docházet za službami, budou se tam setkávat s dalšími pěstouny, získávat a vyměňovat si zkušenosti. A ústav se změní v centrum podpory nebo středisko náhradní rodinné péče. Jeho pracovníci tam zůstanou, protože jejich kvalifikovaná práce a jejich schopnosti budou dál potřeba.
Ale pochopitelně na začátku potřebujete mít ty dobré lidi, kteří mají zájem věci skutečně prospět a vezmou ji za svou.

Zní to skoro ideálně - ale pak jsou tu v dětských centrech třeba děti neumístitelné nebo umístitelné jen obtížně - děti s těžkým zdravotním handicapem, se žloutenkami, HIV pozitivní... Kdo se o ně postará?
Ano, takové případy jsou, ale rozhodně to není třetina všech dětí, které dnes žijí v dětských centrech a domovech. Znám tyto ústavy po republice a nedovedu si představit, že by třeba vůbec neexistovala v nějaké podobě zařízení, kde jsou těžce handicapované děti vyžadující péči čtyřiadvacet hodin denně. Větší ústavy by jistě zasluhovaly přeměnu např. v menší zařízení rodinného typu nebo ve stacionáře nebo kombinaci obojího. Odborná péče a zkušenosti lékařů, sester a ostatního personálu budou i nadále velmi potřebné, bez nich si už nelze péči o ohrožené děti představit. Z vlastní zkušenosti vím, že i pro těžce handicapované děti se rodiny najdou, jakkoli neuvěřitelně to může znít. Netroufla bych si říct, že nějaké děti jsou neumístitelné. Podobně by se mohly transformovat i někdejší kojenecké ústavy, v malá rodinná centra nebo stacionáře, jak to funguje všude po světě. Rodiny děti ráno přivezou, večer si pro ně přijedou, ale ty děti bydlí doma, v pečujících a milujících rodinách, a žijí prakticky plnohodnotný život.
Samozřejmě, to všechno chce čas na přípravu. Pěstounské rodiny se musí především dobře vybrat. Nemůže to dělat každý, kdo je třeba momentálně nezaměstnaný a napadlo ho, že by se tím mohl živit. Protože tu mluvíme o profesionální pěstounské péči, a v ní jde o svého druhu odborníky - odborníky v rodičovských kompetencích a schopnostech. To se pochopitelně nikde naučit nedá, je to především věc osobnosti, zkušenosti a vyzrálosti. Ale vybereme-li dobře a vytvoříme-li pro ně kvalitní systém služeb, ubude zase těch, kteří péči nezvládnou, a tím i případů, kdy budou děti putovat z rodiny do rodiny. Takový systém, který by především znamenal výrazné zlepšení situace dětí, může fungovat. A já jsem přesvědčena, že taky fungovat bude. Koneckonců, pro příklady, že to jde, nemusíme chodit daleko. Máme je hned za hranicemi.

<< předchozí díl SLEDUJTE TENTO SERIÁL následující díl >>

Převzato z publikace Otvíráme, kterou vydává Nadace Terezy Maxové dětem. Příště (26. 3. 2012) uveřejníme poslední díl seriálu, retrospektivní sloupek Michala Růžičky s výstižným názvem: Když budeš zlobit, půjdeš do děcáku...

Čtěte také...

Reklama