Stává se to nejčastěji před půlnocí, dvě až čtyři hodiny po usnutí. Dítě se náhle vztyčí v posteli s dokořán rozevřenýma očima, pláče nebo křičí, třese a potí se. Někdy dokonce vstane a snaží se bezhlavě utéct nebo zmateně pobíhá kolem. Na utěšování nereaguje a na otázky neodpovídá. Pak je najednou strašidlo pryč, uzlíček nervů se uklidní a spí dál. A co je typické: druhý den si na nic nevzpomíná.

I když dokáže rodiče pořádně vylekat, „pavor nocturnus“ neboli noční děs není nic mimořádného. Podle odborníků ho opakovaně zažívá přibližně každé třetí dítě mezi druhým a sedmým rokem, a i když si to mnoho lidí myslí, se strašidelnými filmy ani počítačovými příšerami nemá nic společného. Vznik nočního děsu prý souvisí spíš s momentálním stadiem neurobiologického vývoje mozku dítěte, ve kterém v době překotného vývoje a obrovských změn může prostě dojít ke „zkratu“. Pokud se záchvaty opakují často a dlouhodobě, není na škodu nechat dítě vyšetřit, aby se vyloučila možnost epilepsie nebo mozkového nádoru. Jinak se ale není třeba příliš znepokojovat – a hlavně neděsit dítě úzkostnými ranními dotazy: „Ty jsi nás ale v noci vylekal. Proč jsi vlastně křičel, jako když tě na nože berou? Něco ošklivého se ti zdálo?“ Okolo dvanáctého roku většinou noční děsy mizí úplně.

 

Úplně jiná kategorie než „noční děsy“ jsou ale „noční můry“ - velice živé děsivé sny, které si dítě po probuzení naopak dobře pamatuje. I po létech si na nějaké určitě ještě vzpomenete. Já jsem třeba v jistém období noc co noc tonula v bažině (pravděpodobně to byl důsledek sugestivního zániku hlavní záporačky v detektivce Král Šumavy, na kterou mě rodiče pošetile nechali dívat). Moji mladší dceru zase jeden čas pronásledovaly sny, ve kterých různými ošklivými způsoby (např. pádem z okna – bydlíme v šestém patře – nebo sežráním divokými psy) zahynula její starší sestra. Byly tak realistické, že se vždycky vzbudila zpocená hrůzou. Neusnula, dokud se neujistila o sestřině zdraví tím, že ji s úlevou pevně sevřela v náručí, a tím samozřejmě probudila (čímž pro změnu ohrozila svoje zdraví). Vskutku podivuhodné jsou cesty lidského podvědomí!

 

Děsivé sny můžou být akutní reakcí na nějaké trauma (posttraumatická stresová reakce), jako je třeba autonehoda, rozvod rodičů nebo živelná katastrofa. V takovém případě by bylo určitě na místě poradit se s dětským psychologem. Mnohem častěji jde ale jen o způsob, jakým ten skvělý mozeček zpracovává běžné denní události. Čím větší vzrůšo, tím divočejší sny, to je zkušenost, kterou udělali snad všichni rodiče. A nehraje žádnou roli, jestli to byly zážitky nepříjemné nebo příjemné. Noční můra se totiž může dostavit i po divoké oslavě narozenin nebo po docela mírumilovném filmu, který ale na dítě hluboce zapůsobil.

O dvě tři generace nazpátek se dětem zdálo o čarodějnicích, dneska je v noci honí zombie a mimozemšťané; to ale nic nemění na tom, že až zhruba do sedmi let považují snové zážitky za naprosto skutečné. To pak není divu, že honem honem hledají pomoc v rodičovské posteli!

A my, rodiče, bychom měli brát jejich hrůzostrašná dobrodružství vážně. Strach se nedá jen tak vymluvit – věty jako „Ale jdi, to se ti jen zdálo!“ nebo „Ale vždyť u nás žádní krokodýli nežijou!“ dítě rozhodně neuklidní. Jaképak „nežijou“, když mi zrovna teď jeden málem uhryzl nohu?! Když je to potřeba, musíme přízrak odehnat, a klidně i paličkou na maso nebo squashovou raketou. Ještě účinnější je, když dítě může proti svému pronásledovateli taky něco podniknout. Tedy ne jen sedět vyděšeně na posteli, zatímco maminka vyhání obludy z pokoje – lepší je, když taky vezme do ruky svůj plastový meč. Vlastní aktivita totiž posiluje pocit bezpečí a jistoty, pasivita naopak bezmocnost.

 

Druhý den ráno se na děsivý noční zážitek můžeme opatrně zeptat. Pokud si svůj sen pamatuje a je ochotné ho převyprávět, podporujme ho a pozorně poslouchejme. Neznámé nás děsí vždycky víc než to, co dokážeme pojmenovat a popsat. Podobnou úlevu může způsobit, když dítě své noční můry namaluje.

Když přibližně kolem sedmého roku „magické období“ končí, začnou děti samy chápat rozdíl mezi snem a skutečností. A nejpozději tehdy ztrácejí noční přízraky svou moc.
Reklama