Dnešním tématem mi jdete přímo do rány.

Teď jsem došla do práce a cestou jsem div nebrečela, ale vzteky. Taky je u vás "sněhová kalamita"? Tak se totiž aktuálně říká běžnému sněžení.

Ačkoliv jsme docela velké město, hlavní silnice byly v šest ráno neprotažené, chodníky neuklizené a já si připadala jak Juraj Čup z Volovej Lehoty, když se šel udat četníkům, že zabil Marinu Matvejovú. Jenomže to bylo na Zakarpatské Rusi před sto lety.

Tak mi napadlo, že teď asi funguje nepřímá úměra: čím víc lidí ve městě, tím míň rukou na uklízení sněhu.  No není to k pláči, že je nás na to tak málo?

Když jsem bydlila na vesnici, nikdo by si nedovolil nechat chodník před domem neuklizený.

Ve městě to tak nanejvýš posypou solí -  nic nevadí, že do vysoké závěje sněhu, takže krom toho, že je sněhu po kolena, tak se ještě rozjíždějí nohy po kluzkém posypu.

Jak je to u vás, taky jste cestou zapadali?

Rozzuřená, sněhem se sotva k počítači dobrodivší Gerda


Milá rozzuřená Gerdo,
v Praze je to tak, že na chodnících je lepší našlapovat velice opatrně a když scházíte do metra, je nejlepší se držet něčeho, co vypadá alespoň trochu stabilně. Věřte mi, cestou do práce jsem strávila ve sněhu jen pár minut a také mi pomalu docházely síly a trpělivost.

Co vy ostatní? Také vás chvíle, kdy si připadáte bezradná a bezmocná, dohání k slzám a rozzuření?!
                                                    
                                                    redakce@zena-in.cz

Reklama