bell

V životě by mě nenapadlo, že se někdy obléknu do sukně s odhaleným břichem a vyzkouším si tanec, který znám jen z filmu. Ale život nám přináší různá překvapení.

Poprvé jsem ji viděla na Silvestra. Kdyby nebyla půvabnou blondýnkou s pomněnkovýma očima, myslela bych si, že je to opravdová orientální tanečnice. I když byla docela macatá, pohybovala se s takovou ladností a grácií, jakou jsem jí mohla jen závidět. Chlapi ji doslova hltali a očima a ženské se zmohly jen zlomyslné poznámky, že by mohla nějaké to kilo shodit. Od nich to sedí, chtěla bych je vidět! Právě ty špíčky, které měla na břiše, uměla tak eroticky rozvlnit, že bez nich by to určitě nebylo ono. Však také břišní tanečnice nejsou žádné vyzábliny, ale jak se říká po česku, holky krev a mlíko.

Břišní tanec nevyhledávají ženy kvůli hubnutí, ale proto, aby se hýbaly a nemusely se za své postavy stydět na aerobiku nebo v posilovnách, kde po nich pohrdavě koukají.

„Co vlastně ženám břišní tanec dává?“ zeptala jsem se jí, když skončila svoji produkci.
„Kromě dobrého pocitu ze svého těla a odreagování, což určitě není k zahození, i pružnou páteř, posílení pánevního dna, pevné břišní svalstvo, posílení paží, hýždí a stehen. Další výhodou je i to, že si vystačíš sama. Nechceš si to vyzkoušet? Přijď na mou hodinu, třeba tě to chytne,“ řekla a byla evidentně potěšena mým zájmem.

Nemyslím si, že by ze mě někdy byla břišní tanečnice, ale její pozvání jsem přijala ráda. Zkušeností není nikdy dost. Přinejmenším jako prima námět na reportáž.

Domluvily jsme si termín a já se chystala na svou první, i když možná poslední lekci břišního tance. Kdo ví, třeba v sobě objevím skrytý talent.

Co si obléknout?

Jak mnohé víte, jsem kalhotová a sukně bych ve svém šatníku hledala marně. Požádala jsem tedy svou „sukňovou“ kamarádku, zda by nějakou dlouhou nepůjčila. Její výhrady, že mi bude velká, jsem spíš přivítala, neboť sukně padající na boky bude to pravé ořechové. Nezbytnou rekvizitu břišních tanečnic - cinkající šátek, si raději odpustím. Budu se vrtět potichu, abych svou arytmií nerušila ostatní tanečnice.

Co na prsa? Mohla bych si podkasat tričko, ale to by nebylo stylové. Pošít si podprsenku korálky? Na to není čas. Vzala jsem si tedy černý vršek od plavek, který docela obstojně ladil se sukní.

Hodina břišního tance začíná

Vešla jsem nesměle do malého sálu, kde bylo kromě lektorky šest žen. Žen s velkým Ž, mezi kterými jsem si připadala jak párátko mezi vzrostlými stromy. Otočily se na mě a z jejich výrazu jsem vyčetla otázku: „Co tady to vyžle dělá?“ Cítila jsem se možná stejně hloupě jako ony ve fitku. Ale lektorka si všimla našich vzájemných rozpaků a uvedla vše na pravou míru.

Ten cizí element není nová adeptka břišního tance, ale redaktorka, která chce napsat článek o břišním tanci. Nevím, jestli je to uklidnilo, ale s prvními rytmy hudby mě přestaly vnímat a daly se do tance. Postavila jsem se dozadu, aby neviděly mé zoufalé pokusy napodobit jejich pohyby.

Podsadit pánev, jednu ruku nahoru a druhou jako bychom vytahovaly bok na pomyslné niti. To se lehko řekne. Zatímco ženy se pomalu dostávaly do transu, třepetaly bříšky, kroužily bůčky a jejich ruce se podobaly ohebným hadům, moje tělo bylo ztuhlé, prkenné a přesně vyjadřovalo pojem – dřevo. Ano, přesně tak jsem si připadala. O nějakém stíhání rytmu nemohla být řeč. Nejraději bych je jen sledovala, ale nechtěla jsem být za „sralbotku“ a dovlnila jsem se do konce hodiny. 

Všechno chce své. Tanec, který vypadá tak samozřejmě a lehce, je výsledkem mnoha hodin, měsíců, ale i let pravidelného tréninku. A ne každá se ho naučí tak, aby působil přirozeně. Je to jako se hrou na klavír. Můžete se nadřít noty, ale bez talentu z vás virtuos nikdy nebude.

Ale o tom to není. Ty ženy sem nechodí proto, aby se staly virtuosními břišními tanečnicemi, ale aby se odreagovaly od všedních starostí, ztratily mindrák ze svého těla a třeba udělaly něco pro své zdraví.

A to přece není málo!

Reklama