Nejsem žádná ranní rosa. Tím myslím, že mi není dvacet ani třicet. Pomalu mám sjeté čtvrté gumy a někdy sedím u snídaně a mám pocit, že nedolezu ani do práce. Mládí pryč a do důchodu daleko.

 

Jak přežít?

 

Nebo raději…

 

Jak si to užít?

 

 

Od svých dvaceti let jsem pravidelně chodila na aerobic jednou týdně. Skákání přes bedny v šíleném rytmu mi vyhovovalo. Seděla jsem pak v šatně totálně unavená, ale spokojená. Přišla Kristova léta a začala mne bolet kolena. Stalo se, že jsem jednoho dne bednu nepřeskočila, v koleně ruplo a bylo po aerobiku. Sportem k trvalé invaliditě.

 

 

Posilovna vystřídala tělocvičnu. Nic horšího mne potkat nemohlo. Kult krásného vyrýsovaného těla, budiž. Ale za jakých podmínek? Už při příchodu tam jsem si připadala jako Alenka v říši divů. Všichni tahali těžká závaží a chlapi u toho řvali, jako kdyby zrovna dosáhli vrcholu se svou partnerkou. Kolem se motalo několik krásných, nalíčených holek se svými osobními trenéry. V šatně se probíral jídelníček, pily iontové nápoje a diskuse byla jen o kráse těla.

 

Co krása ducha? Je opravdu žena krásná jen zvenčí?  Nebo i vnitřní krása dělá ženu přitažlivou?

 

Posilovnu nahradil ORIENTÁLNÍ TANEC. Začala jsem chodit jednou týdně na 1,5 hodiny do začátečníků. Už jen samotný příchod do baletního sálu, kde bylo zhasnuto a rozcvička začínala u zapálených svíček, byl úžasný. Naše tanečnice nás učila dýchat. Nejprve do bříška, pak do hrudníku. Začala nás "nutit" přijímat energii - roztáhnout ruce nad hlavu, nadechnout se a vše pozitivní nabrat do sebe. Postupně jsme začaly uvolňovat pánev, hrudník, krk, zápěstí, kotníky, kolena. Snad jen základní postoj s vystrčeným „panděrem“ ven mi ze začátku přišel zvláštní, ale zvykla jsem si. Občas se svaly na břiše a zadečku ozvaly a bolely, ale ten úžasný pocit uvolnění vše nahradil. Zácvička byla vedená v duchu absolutního zahození všech starostí.

 

Tanec mne natolik uchvátil, že už přes dva roky nedokáži přestat. Kolikrát jedu totálně vyšťavená na trénink a odjíždím nabitá energií. Klasické kroužky v pánvi střídaly osmičky, schimi-vibrace zadečku nebo prsou v krokových variacích jsou už běžné, nechat projet vlnu celým tělem mi občas nejde a udržet šavli na hlavě a tančit s ní je nadlidský úkol. Ale o tom to není! Naše lektorka kolem nás lítá jako víla, přidržuje nás v pánvi, kroutí s námi správným směrem a my ji za to máme hrozně rády. Je to takové naše sluníčko. Jsme partička ženských mezi 25 až 55 lety. Na věku vůbec nezáleží. A na váze? Arabské přísloví praví: „Žena bez bříška je jako nebe bez hvězd“. A věřte, že některé z nás mají bříško opravdu větší.

 

V létě jsme zanechaly své rodiny samotné a odjely tančit na víkend. Jedna noha střídala druhou bosky v trávě a my lehce odděné do šifonových sukýnek, korálků a šátků s penízky, jsme si připadaly  jako víly. Večer jsme zatancovaly celému městu na náměstí při hasičských slavnostech. A jaký jsme měly úspěch!

 

Nakonec jsme odjely na týden do Chorvatska i s dětmi. Nezapomněly jsme si vzít tašku s oblečky. Ráno v sedm hodin jsem tancovaly na molu, odpoledne na pláži a bylo nám krásně. Na závěr jsme uskutečnily představení pro veliký hotel. Samozřejmě že jsme dělaly naší lektorce křoví, ale bylo to úžasné.

 

Ten pocit vnitřního klidu je nejdůležitější. Já jsem ho díky orientálnímu tančení získala.

A mezi námi ženami!: "Celkové uvolnění pánve má vliv i na jiné stránky života." Opravdu. Zatančit jen své drahé polovičce bez studu nějakého toho kila navíc má úžasný vliv i na nejvíce protivného chlapa. Zkuste to.

 

Reklama