Reklama

Povídku k dnešnímu tématu zaslala čtenářka SStream. Její vyprávění vás určitě pohltí, protože příběh, který v něm popisuje, se může stát prakticky komukoli z nás...

V posledním dnešním čtenářském příspěvku na téma „přísloví“ si můžete přečíst zajímavou povídku čtenářky SStream...


Přestěhovala se, zařídila nové bydlení, začala hledat práci. Stýskalo se jí, ale rozhodnutí padlo a snad to takhle i chtěla. Byla konečně pryč z města, v náručí hor a zelených plání. Zpátky v blízkosti rodiny a přátel, známých míst a tajných koutků, kde si jako malá hrávala.
Splnila jeho sen a byla zpátky. On byl šťasten, ona snad také, zbývalo už jenom začít.
Věděla, že to nebude jednoduché. Finanční otázky tlačily, kde mohly a slibované pozice jakoby se vypařily. Jeden pohovor střídal druhý, potupná registrace na úřadu práce s posměšky a krutými komentáři ji nepřidávaly na odvaze. Kauce a nájem spolkly téměř všechno, co měla. Muž onemocněl a zůstal doma. První, druhý, třetí týden... už nebyl nemocný. A byl vlastně vůbec? Pohovor střídal pohovor. Nic. Moc mladá, příliš vysoká kvalifikace, špatný věk, hledáme muže, nedostatečná kvalifikace, nevyhovující vzhled... Hledá on vůbec něco? „Jsem přece nemocný!“ zněla odpověď na všechno. Z peněženky se začaly ztrácet poslední bankovky.
„Byl jsem na pivu s kámošem, a co jako?“
„Jak zaplatíme nájem, co budeme jíst, kam půjdeme, až nás vyhodí....“
„Jsem přece nemocný!“
Zařekla se, že od svých rodičů nevezme ani korunu. Tahle věta ji bodala do temene čím dál víc. Zlomená a zoufalá poprosila. „Víš... já nemám...“ Nasucho polkla a odpotácela se zpátky. Pohovor střídal pohovor, slunné letní dny začaly střídat plískanice. Doma 27 stupňů... „Jsem přece nemocný!“
Jak mohla být tak hloupá. Opustila všechno, pracovala dnem i nocí jen proto, aby všemu, čeho dosáhla, mohla říci tak lehkomyslně sbohem. Nenáviděla se.
Ještě jeden pohovor. Trpělivě čeká v řadě dalších třiceti zlomených s šedou tváří. Musí dneska na úřad práce, aby jí tam opět řekli, že pro ni nic nemají. Čas běží a... stihne to? Tahle práce by mohla vyjít, může přece nabídnout úplně všechno, co potřebují, i sto věcí navíc. Pokud nebude uvnitř dlouho, stihne to v pohodě. Nemůže teď odejít, opravdu ne. Zpověď byla nesmírně dlouhá, proč odešla, nevrátí se tam zpátky? Opravdu chce dělat tuhle podřadnou práci? Určitě si najde něco lepšího...
Na úřad práce běžela jako smyslů zbavená. Zpozdila se o celých patnáct minut.
„Tady si podepište vyřazení.“
„Proč vyřazení, co to vlastně znamená?“
„Nepřišla jste na schůzku, tudíž jste z uchazečů o práci vyřazená.“
„Ale vždyť já jsem tady, byla jsem na pohovoru, já se práci najít snažím! Moc se omlouvám, nechtěla jsem se opozdit, mohu přinést i potvrzení, že jsem byla opravdu na výběrovém řízení.“
„Máte tolik volného času a nejste schopná přijít jednou za měsíc sem na čas? Co si o sobě vůbec myslíte? Chcete tady se mnou snad diskutovat?! Podívejte se, v Praze jste si možná na někoho hubu otevírala, ale tady to zkoušet nebudete. Neumíte nic, rozumíte? Tady není Praha, holčičko, tady se prsatým husám dvacet tisíc na ruku nedává. Jste nula, nic víc!“
Zatmělo se jí před očima. Vyslechla pár posledních vět...
„Nebudete mít hrazené zdravotní ani sociální pojištění, nemáte nárok na jakýkoliv příspěvek typu na bydlení atd...“
Šla domů, za rodiči. Zvracela celý den a pak zkolabovala.
Vzbudila se na pohotovosti, kdy její matka dostávala informace od lékaře. „Pokud ji vyřadili z pracáku, nemá nic zaplacené. Je to na hospitalizaci, ale muselo by se to všechno uhradit, já vlastně ani nevím, jak se to dělá. Ty antidepresiva teda napíšu na Vás, nechte ji spát.“

Protože naděje umírá poslední, práci si našla.
Jelikož je každý z nás svého štěstí strůjcem, „jsem přece nemocný“ už neslyšela, a bylo jí bez toho dobře.
A jak všichni dobře víme, Boží mlýny melou pomalu, ale jistě....
Byly to přesně čtyři roky. Pohovor. Tentokrát to byla ona, kdo byl na druhé straně barikády.
„Dobrý den, Nováková, já jsem přišla žádat o tu pozici asistentky ředitele, volala jsem včera.“
„Dobrý den, paní Nováková, povězte mi něco o sobě, jaké máte zkušenosti, co jste dělala doposud.“
„Já jsem pracovala na úřadě práce, představte si po dvaceti, dvaceti letech mě vyhodili! To je tak nehorázný přístup, jak si to vůbec můžou dovolit! Prý snižování stavů, a že je nás tam hodně, či co. Tak si na stará kolena mám hledat práci. Je to vlastně můj první pohovor, ale ono nám to vyjde, viďte! A co ten ředitel, snad to není takový pes, jako ta naše stará, to si člověk potřeboval odskočit nakoupit nebo trochu dříve domů, tak měla pořád nějaké problémy s tím... Jsem slyšela, že dneska ti mladí jsou úplně šílení, pořád nějaké přesčasy, člověk aby se pořád něco učil s tím počítačem...“
„Paní Nováková, ten ředitel jsem já, hledám si asistentku. Neviděly jsme se už někde?“
„Jéžiš to se omlouvám, to jsem netušila, taková mladá... to jste asi moc šikovná!“
„To jsem. Sbohem.“

SStream

Pozn. red.: Příspěvek neprošel jazykovou korekturou.

Téma dne 31. srpna 2011: Přísloví, která frčí!

Zasílání příspěvků na toto téma již skončilo. Brzy se dozvíte, kdo získal dnešní dárek, totiž knížky Jak získat sebedůvěru z nakladatelství GRADA a Tři kruté příběhy z nakladatelství EPOCHA.

kniha tri krute pribehy