Už když jsem dospívala, bylo nejen mému okolí, ale i mně jasné, že nikdy nebudu žádná krasavice... Myslím, že i má matka v mém pubertálním věku věděla, že nejenže nebudu žádná krasavice, ale nebudu ani holka, o které se dá říci: Je docela pěkná.

 

Zpětně si uvědomuji, že tento fakt trápil máti daleko více nežli mě. Neustále mi podsouvala jízlivá slova, jako: Holka, holka, po kom ty si pobrala tolik krásy! No jen se na sebe podívej! Aspoň se proboha snaž se sebou něco dělat!

 

Neříkám, že mi to bylo jedno, to ne, ale... naučila jsem se s tím žít.
Naučila jsem se žít s tím, že o mě chlapci ani nezavadí pohledem, a naučila jsem se (časem) žít i s tím, že mnou matka – díky tomu jak vypadám – pohrdá, že se za mě stydí.

 

Když mi bylo pětadvacet, žila jsem sama a přiznávám, byla jsem ještě pannou. Matka se mi posmívala a dávala můj osud k dobru na každém večírku.

Asi díky jejímu chování jsem měla v tomto směru tak malé sebevědomí, že jsem se smířila s tím, že zůstanu starou pannou a povedu klidný život, postavený na zálibách, práci a neteřích.

 

Když mi bylo třiatřicet stalo se něco, s čím už nikdo nepočítal, ani já sama ne. Zamilovala jsem se. A má láska byla opětována!

Poprvé jsem poznala pohlazení, polibek, něžná slova a věřte, že po třicítce je to pro ženu, když toto prožívá poprvé, hotový zázrak, hotový vstup do ráje.

 

Rodiče tomu nemohli uvěřit. Táta byl rád, vím to, i když se bojí před matkou říci svůj vlastní názor, zkrátka jsem to poznala na výrazu jeho obličeje. A máma? Ta se jen smála a říkala, že je zvědavá jaký blázen se do mě mohl zamilovat. „Ten snad musí být úplně slepý!“ řekla mi při nedělním obědě...

 

Měla pravdu.
Můj přítel je opravdu slepý, a nejen to, je od narození částečně ochrnutý, čili je upoután na invalidním vozíku.

 

Vím, že pro mnohé je toto nepochopitelné, a vím, že mnohé ženy napadne, že si s takovýmto člověkem zkazím život.

Ale věřte, já to tak necítím. Jakub je neuvěřitelná osobnost, má srdce větší než celý vesmír a já jsem s ním opravdu šťastná.

 

Když jsem s Jakubem chodila již dva měsíce, a oba jsme věděli, že naše láska je skutečná, bylo nevyhnutelné ho představit rodičům.

A protože jsem matku znala, bylo mi jasné, že nejprve ji musím seznámit s tím, že je Jakub postižený. Kdepak, přivést k rodičům Jakuba rovnou, bez upozornění, by byla hotová katastrofa.

 

Pozvala jsem jedno odpoledne rodiče k sobě domů na kávu (ještě jsme s přítelem nebydleli) a tam jim bez omáčky, bez „chození kolem horké kaše“ řekla, jak se věci mají.

Řekla jsem na rovinu a upřímně, že je Jakub slepý a vozíčkář od narození a že šance, že se jeho stav zlepší, je nulová.

 

Otec neřekl ani slovo. Jen seděl a pozoroval matku, která nejprve zrudla jako rajské jablíčko a pak se začala hystericky smát.

„No neříkala jsem to? Tohle tele si nikdy nemůže najít nikoho normálního! Bože!.... Ona si chce vzít mrzáka!“

Po této větě se přestala smát tím smíchem, který mi naháněl husí kůži, a nenávistně se na mě podívala. „Ty snad ani nemůžeš být moje dítě! Tebe mi museli v porodnici zaměnit!“

 

Vstala, oznámila otci, že odcházejí a ve dveřích mi tichým hlasem šeptla: „Opovaž se toho debílka k nám přivést! A pamatuj si, dokud to neukončíš, neznáme tě, nejsi naše dcera!“

 

Toto bylo snad to nejhorší, co jsem ve svém životě prožila. Posměchy od kluků i od matky, byly ve srovnání s tímto jen slabým odvarem.

Proplakala jsem celou noc, ale v hlavě jsem měla jasno. Jakub se pro mne stal smyslem života a matka už nade mnou neměla žádnou moc. Její doba, kdy mi mohla ubližovat, jak se jí zachtělo, skončila....

 

S rodiči jsem se neviděla už půl roku a asi ani neuvidím, chystáme totiž s Jakubem veselku. Neříkám, že se netrápím, nebo že je mi jedno, jaká je mezi mnou a rodiči situace, ale toto je můj život a moje štěstí. A to si nenechám od nikoho ukrást. Ani od matky ne.

Reklama