Reklama

Nenávidím chladné počasí. Jsem jako ti silničáři, zima mě vždycky zastihne nepřipravenou. Nejhorší nedostatky shledávám v oblečení, hlavně v obuvi. A nejinak tomu bylo i letos. Navíc, protože jsem se po dvou měsících „lenošení“ zase zapojila do pracovního procesu, bylo nutno doplnit šatník. No uznejte, že v botaskách a sepraném kabátku do úřadu jaksi nemůžu.

Před několika dny se prudce ochladilo a já statečně odolávala myšlence na přicházející zimu tenoučkými mokasíny s odlupujícími se podpatky. Jenomže pak udeřily mrazy a dál to prostě nešlo.

Obchodní dům mě přivítal relativně plnými regály všech možných kozaček a „kotníkáčů“, bohužel v klasických velikostech 37 až 39, pro nás vysoké je nabídka vždycky chudší. Nejsem žádná Popelka a při výšce 175 cm žádám od prodejců jednačtyřicítku. V menším obchůdku mě většinou odbydou slovy: „Jo, měli jsme tu pár, ale byly hned pryč,“ v horším případě se zářicím úsměvem vytáhnou v požadované velikosti něco opravdu hnusného. Obchoďáky občas bývají milosrdnější.

Procházela jsem s bušícím srdcem mezi regály a v duchu snila o botkách, které by se mi líbily. Měla jsem představu nízké, ale pevné boty, vevnitř s kožíškem. Podobný typ se mi před dvěma lety podařilo sehnat, bohužel, dvě sezóny jim daly zabrat, a tak skončily klasicky v popelnici. Říkala jsem jim „kopýtka“, podle zaobleného tvaru a fortelnosti (kdyby mě někdo přepadnul, dostal by pěkně bolavý kopanec).

Jak tak bloumám po prodejně, najednou mě něco udeří do očí. Mezi obvyklou výstavkou ohavností v čísle čtyřicet a výš, najednou spatřím svá vysněná „kopýtka.“ A co víc - ve slevě! Skočila jsem po nich jako kobra po myši a nemohla uvěřit svému štěstí.

Krásné, pevné, teplé botky osvědčených vlastností, moderní barvy a hlavně - v mém čísle!

Zaparkovala jsem nákupní košík a jala se onen zázrak vyzkoušet. Podle oka jsem věděla, že mi budou. Nebyly přehnaně úzké a ani vysoké (kotníčkové mi málokdy sednou). Zkusila jsem levou, která padla jako ulitá a dušička se zatetelila štěstím.
Pak přišlo na zkoušení druhé boty. Ale co to? Palec narazil na překážku.
Nezůstal snad vevnitř zapomenut kousek balicího papíru? Občas se to stává. Ale kdepak, v botě nic nebylo. Tak jsem „kopýtko“ otočilo podrážkou vzhůru a zkontrolovala velikost.

Do očí se mi vysmívala čtyřicítka.

V naivní představě, že došlo k chybě při vybalování a jiný, takto pomíchaný pár, odpočívá někde v krabici, jsem zavolala pracovnici příslušného oddělení. Ta s hlubokým povzdechem a slovy: „Už je to tu zase“ poslala svou kolegyni do skladu. Druhý pár se samozřejmě nenašel, moje „kopýtka“ byla poslední.

Víte, není to první případ,“ vysvětlovala prodavačka. Někteří lidé mají jednu nohu o kousek větší nebo menší, a protože se už nečísluje na „půlky“, jedna z bot pro ně představuje jistý diskomfort. Avšak místo toho, aby si koupili jednotné číslo a menší botu nechali vytáhnout u ševce, tak jednoduše boty rozpárují. Setkáváme se s tím poměrně často a dáváme pokyn pokladním, aby číslování kontrolovaly. Ale i jim při placení ledacos unikne.

Zůstala jsem jako opařená. Tak takhle je to tedy! Někdo se vůbec neobtěžoval myslet na to, že když jednotlivá čísla prohází, bude druhý pár bot neprodejný. Smutně jsem „kopýtka“ předala personálu, a ten je okamžitě stáhl z prodejny.

Opravdu, díky, člověče, který máš jednu nohu větší. Kvůli tvojí lenosti zase mrznu v polobotkách.

Ale vážně. Stalo se vám někdy něco takového?