Jeden z vítězných příspěvků
Velké soutěže o nejlepší dětský příběh.


Byl krásný slunečný den, tak jsem se rozhodla, že vyzvednu svou čtyřletou neteř Lucinku a pojedu se s ní podívat do zoo.

Má sestra a maminka Lucinky byla ráda, že si od malé odpočine a stráví den se svým manželem. Lucinka byla ale nadšená ze všech nejvíce. Poté, co ji Kačka oblékla a dala pár důležitých rad do života, typu: nezlob, chovej se slušně a poslouchej tetu, dala Lucinka pár důležitých rad také mamince. Upozornila ji především na to, že v garáži má své růžovoučké kolo, tak ať maminku ani nenapadne na něj sedat – vždyť přece ví, že má velký zadek. Se sestrou jsme se po sobě podívaly a propukly v hlasitý smích.

Dobře naladěná jsem se s tím naším ďáblíkem vydala k vlakovému nádraží. Všechno bylo naprosto v pořádku do chvíle, kdy jsem šla koupit něco k pití. Lucinka se rozeběhla ke kolejím. V ten okamžik se mi div nezastavilo srdce. Naštěstí ale nikde žádný vlak nejel. Rozeběhla jsem se za tou malou cácorkou...

Chtěla jsem ji honem popadnout do náruče a mazat zpátky, každou chvíli měl dorazit náš vlak. Když jsem náhle zjistila další nemilé překvapení: Lucinčina sandálka se rozhodla, že s námi dál nepůjde a zůstala „zašprajclá" mezi kolejemi. Krve by se ve mě nikdo nedořezal... Zkoušela jsem všechno možné, ale botička ne a ne jít ven. Naštěstí Lucinka měla už nožičku venku, ale na výlet by mohla jet bosá těžko. Navíc vysvětlovat mamince, kde jsme nechaly sandálek, se mi taky zrovna nechtělo.

Rvala jsem botu jako o život, ale byla to marná snaha. V tom jsem viděla, jak v dálce jede vlak. Rvala jsem ze všech sil dál, ale nic. No, tak si představte, že kvůli Lucinčině botičce vlak zastavil dříve a dokonce mi strojvedoucí pomohl botičku vytáhnout.

Mimochodem pan strojvedoucí byl velice pěkný mladý a ochotný muž, se kterým mám nyní dvě děti a třetí je na cestě. Nebýt té naší sandálky, asi bych nikdy nebyla tak šťastná jako nyní a Lucinka by neměla pro maminku příhodu s botičkou :-)

Reklama