Vztahy

Bolest nám často způsobí ti nejbližší

Život nepřináší jen samé radosti. Přesvědčit se o tom mohla i paní Marie, které se v jedné malé chvilce zhroutil svět jako domek z karet. Smutné je, že se na tom podepsali její nejbližší, kterým tolik věřila…

nevěra

Neměla jsem zrovna idylické dětství. Žila jsem s rodiči a mladší sestrou Zuzkou v hezké vilce v jednom severočeském maloměstě. To samo o sobě by spíš vyvolávalo představu poklidného rodinného života, ale nebylo oč stát. Otec totiž často pil a postupem doby se z něj v opilosti stával agresor.

Nejprve to odnášela jen maminka, ale jak jsme se sestrou dorůstaly a snažily se ji hájit, mlátil nás všechny tři hlava – nehlava. A situace se stále zhoršovala, protože otec neustále kvůli svým opileckým extempore přicházel o práci.

Trvalo to asi čtyři roky. Táta vždycky druhý den po opici sliboval hory doly a strašně moc se mamince omlouval. Honem dodělával různé resty na baráčku, natíral, opravoval, okopával zahrádku. Ale za pár dnů mu otrnulo a všechno se opakovalo.

Situace byla o to horší, že neměl práci, a neměl ani nárok na podporu. Dostával jen dávky na nás dvě, a ty jsme nikdy neviděly. Žili jsme dost skromně, ale přesto dodnes nechápu, jak to maminka dokázala, že jsme se Zuzkou vždycky měly to, co bylo potřeba.

Nakonec se do věci vložil náš strýček – matčin bratr, který, když zase jednou potkal maminku marně skrývající modřiny pod tmavými brýlemi, převzal veškerou iniciativu za nás. Ještě s kamarádem naložili všechny naše věci na náklaďák a během odpoledne nás odstěhovali do vzdálené vesnice, do chátrajícího domku po dědovi, který byl opuštěný a sloužil jen k občasné rekreaci. Druhý den pak s maminkou vyplnil rozvodové papíry…

Nové bydlení se nám ani jedné nelíbilo, ale bylo to jediné schůdné řešení. S maminkou jsme pak komplikovaně dojížděly do města – já do školy, ona do práce – a mladší sestra musela dokonce změnit školu úplně. Ale teď, s odstupem doby, vidím, že to bylo to nejlepší řešení.

A dál jsme žily „z ruky do huby“… Strýček se zachoval jako samaritán a každou volnou chvilku organizoval u nás na baráčku s kamarády dobrovolné brigády. Jen za stravu. A i když vím, že se maminka nejednomu z našich pomocníků moc líbila, zůstala už napořád sama.

Po střední škole jsem odjela studovat „peďák“ do Prahy. Bydlela jsem na koleji a v úžasu poznávala svět. V naší partě nebyli jen studenti od nás ze školy. Hned mi padl do oka jeden medik, ale byla jsem nesmělá a hodně zakřiknutá, a tak trvalo ještě dva roky, než jsme se sblížili.

Začali jsme spolu chodit a já brzy otěhotněla. Měli jsme se rádi, a tak jsem závěrečné státnice skládala už jako „mladá paní“ a s pořádným těhotenským bříškem.

Martin byl taky mimopražský, velkoměsto mu nic neříkalo, a tak slovo dalo slovo a my se odstěhovali do Teplic, kde mu k lékařské praxi nabídli bydlení v třípokojovém bytě v paneláku. Do chaloupky k mamince, která na tom nebyla zdravotně zrovna nejlíp, jsme to přitom neměli moc daleko.

Do školy jsem samozřejmě nenastoupila, i když jsem se těšila. Na svět přišla krásná dvojčátka Márinka a Katuška (po mně a po mojí mamince) a mně se zdálo, že už snad nic na světě nemůže být nádhernější.

Martin se zatím docela dobře zavedl a my začali uvažovat ještě o nějakém tom dalším miminku, ideálně kloučkovi. A k tomu by se samozřejmě hodilo i mnohem prostornější bydlení, nejlépe domek, kam by se vešla i moje mamka, které v té době žel bohu diagnostikovali roztroušenou sklerózu.

Pomohl opět strýc. Spolu s Martinem objevili ideální místečko jen pár kilometrů od Teplic, za které majitel nepožadoval žádnou nehoráznou sumu. S nějakými našimi úsporami a maminčiným podílem za prodej starého domku, se strýčkovou půjčkou a s hypotékou se tak konečně mohl zrealizovat náš sen.

Zbylo místo i pro Zuzanku, která se v té době „hledala“. Dokončila sice ekonomku, ale lákal ji modeling. Musela jsem jí vážně promluvit do duše, že si teď každá trochu hezká holka, která není tlustá a nemá ani žádnou jinou vadu na kráse, myslí, že bude hvězdou přehlídkových mol. Neuvědomuje si přitom tu dřinu a nezanedbatelné jsou i konexe v showbyznysu, které také nejsou zadarmo.

Kupodivu to nestálo ani moc přemlouvání. Zuzana se nastěhovala spolu s námi do našeho nového domova s tím, že mi bude prozatím pomáhat s dětmi a s domácností. A já její společnost uvítala.

Víc starostí mi ale dělala maminka, jejíž stav se den ode dne zhoršoval a vyžadoval už neustálou odbornou pomoc. K roztroušené skleróze se přidal ještě Alzheimer a já měla o dítě víc. Přestože je Martin doktor a já byla s maminkou doma, důrazně nám v nemocnici doporučili umístit ji v některém zařízení se stálou lékařskou péčí.

Dlouho jsme otáleli, ale když jsem se například v nestřeženém okamžiku ocitla zamčená v kuchyni a odvedle se ozýval nářek dvojčat, nebo když jsem v noci načapala maminku, jak úspěšně rozdělává oheň v útrobách skříňky šicího stroje, a ve finále – když jsem se probudila omotaná drátem, který se právě chystala zastrčit do zásuvky – bylo rozhodnuto. Co kdyby ublížila dětem?

S těžkým srdcem jsme pro maminku vybrali vyhlášenou „eldéenku“ a za upřímného nářku a pláče rodinných příslušníků jsme ji šetrně odvezli do ústavu. Když ne s rodinou, alespoň já sama jsem ji pak ob týden navštěvovala. Většinou mi říkala „pane doktore“, jen občas mívala světlejší chvilky…

Po maminčině odstěhování se všem znatelně ulevilo. Už jsem se tolik nestresovala, měla jsem víc času na děti. Zuzanka zatím stále hledala smysl života. Zatím se zdálo, že ho testuje prostřednictvím různých chvilkových známostí, které v rychlém tempu procházely přeměnou z božství do absolutní imbecility :-). Nevadilo mi to, byla jsem za její společnost a občasnou výpomoc vděčná.

Pak mě ale nečekaně postavila před hotovou věc – našla si v Teplicích podnájem. Během chvilky jsem pak už jen koukala na její vzdalující se paty. Najednou mi bylo doma smutno.

Martin zatím rozšířil svoji působnost a začal podnikat. Ještě s jedním kolegou vytvořili po republice síť specializovaných ordinací a doma jsem ho vídala opravdu už jen sporadicky a vždy velmi unaveného.

Abych se zabavila, začala jsem dálkově studovat psychologii. Chtěla jsem se po mateřské věnovat speciální pedagogice. Holčičky rostly, a o chlapečkovi se pomalu přestávalo hovořit.

A pak přišel můj životní krach. Naprosto nečekaně…

nevěra

Manžel u nás doma pořádal často různé porady a pracovní setkání se svými kolegy. Zvykla jsem si na to, bylo to pro mě příjemné rozptýlení. Už jsem nebyla tak sama. Stále častěji se k nám taky vracela Zuzanka. Zřejmě se jí nevedlo tak, jak si představovala. Ráda jsem jí poskytovala azyl. Pořád jsem vůči ní měla sestersko-ochranitelský komplex.

Jednou zas na poslední chvíli zavolal Martin, že přijde s kolegy, a abych mu zabalila na dva dny, že ještě po poradě musí služebně odjet. Motala jsem se v kuchyni, když dorazila Zuzana. Jen tak se špacírovala od ničeho k ničemu a spíš mě zdržovala. Těšila jsem se, že si spolu samy dvě sedneme u vína, až návštěva skončí.

Ale když se lékaři doradili a Martin si odnášel kufřík do auta, sestra překvapivě prohlásila, že musí zpátky do města, a jestli by se nemohla svést s manželem. Byla jsem zklamaná, ale nic tak strašného se zase nestalo. Pustila jsem si televizi…

Druhý den ráno se tvářil jako ty předešlé. Děti, vaření, děti, úklid, děti, nákup, děti a zase děti. A další den – jakbysmet. Jen v poledne mě nečekaně od oběda vyrušil zvonek. Stáli za dveřmi dva. Pak už vlastně moc nevím, co bylo dál. To podstatné bylo, že měl manžel na cestě nehodu. Velmi vážnou. Teď leží v kritickém stavu na ARO…

Ostatní slova jsem vnímala už jakoby z dálky. „Bohužel, vezl spolujezdkyni – vaši sestru. Ta nepřežila…“ Další dny jsem žila jako ve snách. Sestra mrtvá, manžel nejspíš umírá. Pohřeb, nemocnice…

Teprve po deseti dnech se zablýsklo na lepší časy. Martinův stav se stabilizoval, postupně přišlo zlepšení. Konečně mě k němu pustili. Manžel ležel v záplavě obvazů, do všech možných míst měl zavedené trubičky. Jen se na mě díval.

Byla jsem štěstím bez sebe. Žije. Konečně jsem zase začala uvažovat. Jak se to mohlo stát? Asi když vezl Zuzanu do Teplic, dostal smyk. Ale bylo přece sucho! Taky si dal nejspíš před cestou s přáteli skleničku, možná dvě.

Pak jsem si ale znovu pročetla obsah předběžného protokolu. Havarovali až o dva dny později. A úplně jinde, než kam měl Martin podle svých slov namířeno, a samozřejmě než bydlela Zuzana. Že by?

Červ pochybností hlodal dál a dál. Druhý den jsem se na to zeptala poručíka, který se případem zabýval. Evidentně nerad, ale přesto potvrdil mé podezření. Dvojice opustila ráno po dvou dnech pobytu motorest vzdálený od údajného cíle Martinovy cesty přes tři sta kilometrů. V recepci se zapsali jako manželé… A po pár kilometrech jim vjel do cesty kamión.

Tak. Z policie jsem šla rovnou do nemocnice. Dívala jsem se do uhýbavých očí otce svých dvou dětí a plakala. „Žije?“ zeptal se po chvíli. „Pochop, nechtějí mi nic říct!“

Odjela jsem beze slova z nemocnice domů. Strýček, který hlídal Marušku a Katku, už asi dávno znal pravdu. „Nic si z toho nedělej. To spraví čas. Nenič jim dětství,“ řekl při pohledu na hrající si holčičky.

Byla jsem zoufalá. Potřebovala jsem nutně někoho blízkého. Sedla jsem do auta a jela navštívit matku. Po dlouhé době se jí zas na chvíli vrátil rozum. Poznala mě. „Proč někdy taky nepřivezeš Zuzanku? Jakpak se jí daří?“

„Má se dobře. Odjela studovat do ciziny. Nadlouho…“

 

   
07.09.2009 - Láska a vztahy - autor: Marie Šrámková

Komentáře:

  1. avatar
    [21] sjuu [*]

    Bolest nám často způsobí ti nejbližší - svatá pravda a o to víc to člověka raní.

    superkarma: 0 09.09.2009, 22:16:58
  2. avatar
    [20] kebulkaevulka [*]

    Rikina — #15 Já mám takový dojem,že za komančů to ti policisté,říkat chodili v dnešní době si nejsem jistá,teda jsem,nechdí,mám bráchu u policie a opravdu to nechodí hlásit,když manžel boural,tak jsem protelefonovala zimní bundy dětem abych se něco dověděla,a s tím,že jí byl zapůjčen spis,tak to není pravda!

    superkarma: 0 07.09.2009, 18:37:00
  3. [19] Rikina [*]

    Bazuzu — #16 Ano, a tomu jsem se právě podivila. K čemu by to ten policista zjišťoval? Kvůli dopravní nehodě by mu přece mohlo být puténka, kde ti lidi spali dvě noci předtím. Sml80 Mělo by ho zajímat, kdo jel jak rychle, či nedodržel dopravní předpisy. Tečka. Do toho, co bylo noc a den předtím, mu je houbelec, a silně pochybuju, že by si dobrovolně přidělával práci, to lidi nedělávají. Leda že by to měl jako melouch, ve volných chvílích by dělal rozvodového detektiva. To pak člověk neví, kdy se jaká informace hodí. Sml57 

    superkarma: 0 07.09.2009, 17:14:31
  4. [18] Rikina [*]

    succubus — #17 Nikoliv. Jen mám životní zkušenosti. Sml57 

    superkarma: 0 07.09.2009, 17:10:08
  5. avatar
    [17] succubus [*]

    Rikina — #15 Rikino, že ty u nich sloužíš?!Sml57

    1. na komentář reaguje Rikina — #18
    superkarma: 0 07.09.2009, 17:02:32
  6. avatar
    [16] Bazuzu [*]

    Rikina — #15 Kdybys četla pořádně - v protokolu bylo jen kde a kdy havaroval a s kým. To další jí řekl policajt.

    1. na komentář reaguje Rikina — #19
    superkarma: 0 07.09.2009, 16:03:09
  7. [15] Rikina [*]

    Tak jistě to není zrovna veselý příběh. Ale není mi jasné, proč by se v protokolu o dopravní nehodě měly vyskytovat údaje o tom, kde strávili účastníci nehody předešlou noc, jak se tam zapsali, jak dlouho tam byli ubytováni - samé informace pro vyšetření nehody nedůležité. Taky kdo by asi policistům ty údaje poskytl, když jeden z účastníků nehody je mrtvý a druhý na ARO v kritickém stavu? Kromě toho z vlastní zkušenosti vím, že policie velice nerada nechává nahlédnout lidi do protokolu, natož aby ho dala z ruky, někomu si to číst po večerech. To se mi zdá lehce nepravděpodobné. Oznamovat nehody taky policie obvykle nechodí osobně... to by nedělali nic jiného. Sml80 Proč ten úvod příběhu o neradostném dětství, když vcelku nemá souvislost s dějem, to jsem taky nepochopila. No nic, asi to není důležité.

    1. na komentář reaguje Bazuzu — #16
    2. na komentář reaguje succubus — #17
    3. na komentář reaguje kebulkaevulka — #20
    superkarma: 0 07.09.2009, 15:29:50
  8. avatar
    [14] SENSITIVESKIN [*]

    Život je boj...

    superkarma: 0 07.09.2009, 15:28:57
  9. [13] Marie Šrámková [*]

    succubus — #10 ...ať nám napíše, vydáme to!

    superkarma: 0 07.09.2009, 14:31:21
  10. avatar
    [12] kareta [*]

    succubus — #10 ten musí být potentníSml30

    superkarma: 0 07.09.2009, 12:40:55
  11. [11] Marie Šrámková [*]

    succubus — #10 To je nejspíš nějaká science-fiction, ne?

    superkarma: 0 07.09.2009, 12:38:44
  12. avatar
    [10] succubus [*]

    Teď jsem ten příběh četla kolegyním a jedna zná rodinu od nich z vesnice, kdy si kluk vzal jednu z tří sester, měl s ní dítě, kvůli druhé se s ní rozvedl, a se třetí teď žije a mají už taky spolu další dítě. A bydlej všichni dohromady (i s rodiči a bratrem) na statku. A klape to!

    1. na komentář reaguje Marie Šrámková — #11
    2. na komentář reaguje kareta — #12
    3. na komentář reaguje Marie Šrámková — #13
    superkarma: 0 07.09.2009, 11:42:14
  13. avatar
    [9] Bazuzu [*]

    succubus — #8 To myslím vůbec nehrozí. Moje babička nás taky střídavě nepoznávala a občas myslela, že jsme někdo jiný. Dá se to vždycky nějak okecat. Hlavně se nesmí nikdo prořeknout. To by asi nebylo dobrý!

    superkarma: 0 07.09.2009, 11:30:48
  14. avatar
    [8] succubus [*]

    A co ta chudák nemocná maminka? Když tu bude ještě dlouho a bude chtít vidět tu nezdárnou dcerunku? Docela mi to s tím studiem v cizině přišlo jako nejlepší řešení. Možná by to pak chtělo občas po někom poslat do léčebny pohled z ciziny.

    1. na komentář reaguje Bazuzu — #9
    superkarma: 0 07.09.2009, 11:27:34
  15. avatar
    [7] kebulkaevulka [*]

    Tyhle věci neodpouštím,cokoliv jiného ano

    superkarma: 0 07.09.2009, 10:12:59
  16. avatar
    [6] Věrulinka [*]

    Léthé — #2 Sml79 jsi velice silná žena Sml67Sml67Sml67Sml67Sml67

    superkarma: 0 07.09.2009, 08:24:17
  17. avatar
    [5] Věrulinka [*]

    Sml15Sml79Marie, osud se s tebou opravdu nemazlil, ale tím více budeš silnější Sml67Sml79Sml79Sml79

    superkarma: 0 07.09.2009, 08:23:41
  18. [4] schnaxy [*]

    Smutný příběh,ale poradit  někomu v této situaci bych nedokázala. Kdyby se to stalo mě,tak  bych to zvážila,ale jak se znám ,tak bych mu odpustila.Sml25Sml25Sml25

    superkarma: 0 07.09.2009, 08:22:11
  19. avatar
    [3] Bazuzu [*]

    Moje kamarádka zažila něco podobného, jen nešlo o sestru, ale o dobrou známou. A zabili se oba. Taky zůstaly dvě děti...

    superkarma: 0 07.09.2009, 06:43:54
  20. avatar
    [2] Léthé [*]

    Zažila jsem něco podobného...a proto vím, že tohle tedy ku*evsky bolí a nikdy se na to nedá zapomenout. Mít dnešní rozum, tak jsem tenkrát odešla a neohlížela se na děti ani náhodou...tedy na jedno dítě, neb to druhé bylo teprve na cestě.

    Hlavně, pokud by pisatelka zůstala, radím, neodpouštětSml57. Dám mu to pořádně vyžrat a to kdykoliv si na to vzpomene.

    Já mu tenkrát odpustila..tedy jsem si jen myslela, že jsem mu odpustila, ale leželo to  dlouhá léta ve mě, někde hluboko v srdci a užíralo mě to zevnitř, aniž bych o tom věděla. Věřila jsem tomu, že tu bolest, kterou mi způsobil si mohu rozumem zakázat a nepřiznat si na férovku, že mě z toho bolí srdce a že budu schopná žít s nim dál, jako odpouštějící a tolerantní manželka, která chce dětem zachránit rodinu. Místo toho, abych vybuchla a tu horkou lávu ze sebe mu vychrlila na tu jeho sobeckou palici.  

    Pak vás v životě potká něco zlého a vy nějakým způsobem zjistíte, že je to hlavně proto, že jste byla pro své okolí ta pohodová, ta tolerantní....hovno....je pár lidí v mém životě, kterým nikdy neodpustímSml57.

    1. na komentář reaguje Věrulinka — #6
    superkarma: 0 07.09.2009, 01:47:46
  21. [1] Bubuhlubla [*]

    docela smutný příběh,snad v sobě najde paní sílu a manželovi odpustí.Nejvíc by to stejně odnesly jejich holčičky.Sestru už osud potrestal.

    superkarma: 0 07.09.2009, 00:29:52

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Anketa: Výživa v nemoci
Hledáme čtenářky, které rády čtou knihy
Anketní otázky pro čtenářky, které chtějí testovat Canesten Intim Gel
Anketa: Bolí vás záda?

Náš tip

Doporučujeme