A stejně tak se nedá ani dopředu určit přístup zdravotnického personálu. Maminka s nickem bokul má bohužel špatné zkušenosti správě se špatným přístupem na porodním sále. Více již v příspěvku.

Milá redakce, vážené čtenářky.

Jistě se shodneme, že okamžik, kdy se z ženy stane matka, je velice zásadní chvílí života. Ačkoli zejména pro muže bývá terčem posměchu jakákoli ženská debata o porodu, tak sdílení informací o tomto prožitku docela chápu. Včetně toho, že dnes si může žena prohlídnout porod například na youtube. Jenže některé věci se naplánovat nedají…

Svého jediného syna jsem porodila plánovaným císařským řezem v 37+1. Přítomnost tatínka u porodu nebyla možná, musel čekat na chodbě. Naše krajská nemocnice přítomnost tatínka u císařského řezu neumožňuje. Jedinou spřízněnou duší na sále byla paní doktorka anestezioložka, která se mi ještě před porodem přišla představit. Nebýt jí, asi bych ze sálu hrůzou utekla. Chování pánů doktorů, kteří rodili, bych znovu zažít nechtěla. Dodnes nevím, jak se dotyční jmenovali, ani v lékařské zprávě jsem to nenalezla. Kdybych to věděla, možná bych se jich zašla zeptat, jak často jdou do práce tak blbě vyspalí. Byla jsem první, koho ten den rodili a jejich práci nepovažuji za profesionální výkon.

Davídka jsem krátce po vyndání mohla pohladit po obličeji, to byl kratičký okamžik, kdy přestal plakat, a pak jsem ho více jak 26 hodin neviděla. I přes slib, že mi ho přivezou na pokoj, jsem ho tak dlouho neviděla (což je dosud nejdelší odluka v našem společném životě).

První slova tatínka neznám. Jestli plakal taky nevím. Pokud mám správné informace tak syna zapil s mojí maminkou. Za synem se byl podívat, pak byl 5 minut u mě a jel domů.

Kdybych měla možnost změnit můj prožitek z porodu, požádala bych o důkladnější přípravu na plánovaný císařský řez. Nebylo na to připraveno ani moje tělo, ani syna. Byl to stresující okamžik pro mě i dítě. Přála bych si tatínka u porodu, aby si doktoři dávali bacha na to, co vypustí z úst. Aby se k člověku chovali s úctou a nikoli jen jak ke kusu masa. Nebo aspoň místo tatínka lékaře, kteří se dokáží lidsky chovat i bez dohledu rodinného člena. A už nikdy u porodu nechci pozorovatele mediky.

Porod je pro mne bolestnou vzpomínkou. A manželův postoj? Od začátku mě odbývá slovy, že ať to neřeším, že mám být ráda, že mám zdravé dítě. A věřte – den co den děkuji Bohu, že to tak je. Na straně druhé mě mrzí, že naše zdravotnictví dosud nepochopilo, že k tělu patří i duše.

Pokud mi bude dopřáno ještě někdy rodit dítě, budu doufat a modlit se za to, aby duše tolik neutrpěla. Abychom to zvládli ve zdraví fyzickém i duševním. Ať s tatínkem u porodu nebo bez něj, hlavně lidsky a bez stresu. To je moje přání, které pochopí jen ty, které prožily něco podobného.  A věřte, jsem si vědoma, že je spousta žen, které při porodu zažily trauma, někdy mnohem větší než já.

bokul

Pozn. red.: Text nebyl redakčně upraven

_________________________

Manžel má pravdu, lépe na to zapomenout, jenže ono to moc nejde. Někteří porodníci opravdu k člověku přistupují, jak jste trefně poznamenala, jako ke kusu masa.
Pokud se rozhodnete pro další dítě, přeju Vám hodně štěstí nejen u porodu, ale zejména v přístupu od personálu.
A moc děkuji, že jste napsala.
Saša

Téma dnešního dne: Tatínci u porodu (a po porodu)

  • Co byla první slova vašich partnerů, manželů, když svého potomka uviděli?
  • Plakali? Byli rozpačití?
  • Slavili a slavili?
  • A byli i u porodu?
  • Zajímají mě důvody, proč partnera u porodu chcete.
  • Jak se u porodu chovají?
  • A ty, které muže u porodu neměly, chtěli byste ho tam dnes mít?

O mužích u porodu (a po porodu) pište na redakční e-mail: redakce@zena-in.cz

Moc se těším na vaše historky.
Jednu z pisatelek odměním pěkným dárkem. Pokud se jí narodila dcerka, tak přijde vhod Kuchařka pro dceru. A pokud má syna, může ji schovat třeba pro vnučku.

kniha

Reklama