Milujete doktora House a jeho břitký humor? Sledujeme-li takového lékaře na obrazovce v pohodlí svého domova, jeví se nám zřejmě poněkud jinak, než kdybychom seděli na židli v jeho ordinaci. Je to jen seriálový herec, řeknete si. Ale pozor! V ordinacích se pohybují i skuteční lékaři podobného ražení.

 

Lékaři jsou různí. Jeden soustředěně mlčí, druhý si zpívá božského Káju, další ze sebe chrlí jeden vtip za druhým. Ale co je nejdůležitější – jsou to stále jen lidé, kteří tu a tam mají prostě „svůj den“. Jak to může dopadnout, když má doktor smysl pro černý humor a zrovna se mu nechce držet ho na uzdě?

 

Příběh první: Nechybí vám pacient?

Ve čtvrtém patře nejmenovaného nemocničního zařízení zvoní telefon. „Úrazové oddělené, prosím.“

„Tady chirurgie. Sestři, nechybí vám pacient?“

„Asi ne, proč?“

„Tak se jděte ještě jednou podívat. My tady dole jednoho máme, ale na žádném oddělení nikdo nechybí. A odsud z přízemí být nemůže.“

O pár minut později zvoní telefon na chirurgii. „Úrazovka. Máte pravdu, pane doktore, jeden tu chybí…“ 

„Tak si ho přijďte posbírat pod okna.“

 

Mezitím se nad pacientem, který se nyní rozkládal na ploše několika čtverečních metrů, sešel hlouček několika doktorů, z nichž jeden praví mladému medikovi po pravici: „Tak tady máte váš první exitus, mladíku.“

„A… a budeme resuscitovat, pane doktore?“ táže se nesměle student, načež se lékařovo obočí mírně pozdvihlo. Zadíval se dlouze do očí medikových a hlesl: „A co na tom chcete resuscitovat? Tady mozek, tady mozek, támhle mozek.“

 

Příběh druhý: Večeře

 

Kdo by nebyl na konci dne po náročné službě unaven? Protože lékaři jsou vesměs dobrosrdeční lidé, hledají i za těchto okolností způsob, jak unavené zdravotní sestry (případně bratry) rozptýlit. A někteří dobře vědí, jak na věc.

 

Doktor, o kterém je nyní řeč, na konci náročné služby přislíbil sestřičkám na pooperačním oddělení, že jim pomůže s rozdáváním večeří. V den, kdy naprostou většinu lůžek zaplnili nechodící pacienti po amputacích, úrazech, či z jiných důvodů nepohybliví, to přišlo vážně vhod. A jak slíbil, tak udělal.

 

S úderem šesté hodiny večerní se v doprovodu řinčícího kovového vozíku s jídlem zastavil uprostřed chodby, rozhlédl se na obě strany. Nikde ani ruky, ani nohy, nikde ani živáčka (dokonce ani mrtváčka). Vítězoslavně si promnul ruce a zplna hrdla zvolal: „Večeřééé. A kdo si pro ni nepřijde, nedostane najíst!“ Během vteřiny pomocnou ruku pana doktora připomínaly jen vrzající „lítačky“.

 

Příběh třetí: Změříme vám puls

Víte, jak zvládnout neposlušnou adolescentní dívku? Důkladně jí změřte puls a bude po starostech.

 

Jak jsme se mohli v prvním příběhu přesvědčit, nemívají to medici zrovna lehké. Ještě hůře než před „svou“ první mrtvolou se ale mohou cítit ve chvíli, kdy před nimi v lehkém pyžámku sedí rozverná dospívající dívka. Správný doktor, byť budoucí, si ale musí umět poradit i s bránícím se pacientem.

 

„Slečno, budeme vám měřit puls. Tady Tomáš vám ho změří,“ pravil lékař mezi dveřmi, přičemž postrčil studenta dál do pokoje. Přistoupil k lůžku, naučeným hmatem ji uchopil za zápěstí, pohlédl na hodinky a v duchu počítal. „Pět, patnáct, šedesát, sto dvanáct…“ snažila se ho rozptýlit. Sevřel jí zápěstí silněji.

„Au!“ Vykřikla a vyškubla se mu.

„Slečno, tímhle způsobem to nezměříme nikdy,“ řekl s klidem a znovu stejným hmatem uchopil její zápěstí. Zase o něco pevněji.

„Dvanáct, patnáct, tři, sto šedesát,“ pokračovala ve své hře. Nereagoval. Rozhodla se zvolit jinou cestu. „Auuu, to bolííí, škrtíš mě. Modrá mi ruka… Ucpal jsi mi tepnu, upadne mi zápěstí… Uškrtíš mi ruku!“ volala stále dokola a snažila se opět vyvléknout svou ruku z pevného sevření. „Ty vůbec neumíš měřit tep!“

„Tak dost!“ pronesl hromovým hlasem. „Ještě jednou, a změřím ti ho na krku.“

 

A pak se jich člověk nemá bát.

 

Jaký je váš lékař? Má nějaký neobvyklý zvyk?

Reklama