Dobrý den,

přemýšlela jsem, jestli mám vůbec psát, protože na první pohled se ani o žádný problém nejedná. Vlastně by se dalo říct, že o nic nejde, ale začínám si o sebe pomalu dělat starosti, protože se občas přistihnu, že už to trochu přeháním.

Bydlíme se synem sami a já zjišťuji, že se nechovám úplně normálně. Bydlíme na sídlišti v panelovém domě, ale já se děsím, jako bychom žili někde na samotě. Mám strašný strach, že se nám něco stane. Pořád ukazují v televizi, jak je nebezpečno, jak pořád někdo někde havaruje, někoho zabíjí, děje se to i za bílého dne uprostřed města a já mám strach, že se něco stane synovi nebo mně.

Teď mu bude deset, takže ještě moc sám nikam nechodí, ale co až bude starší? Já po setmění skoro vůbec nevycházím a nedokážu si představit, že bych někam pustila samotného jeho. Je to takový úzkostný stav, kdy se mi sevře celý hrudník a krk třeba při představě, že půjdu nakoupit. Samozřejmě že pak jdu a nic se nestane, ale v tu chvíli mám hned vidění (velice živé vidění), jak třeba přecházím přechod a najednou se vyřítí odněkud auto a srazí mě. Někdy dokonce slyším i to pištění pneumatik, je to otřesné. Nebo sestupuji ze schodů a při tom se vidím, jak škaredě padám dolů. Znovu a znovu, mám z toho až pocit závrati, uleví se mi, až když jsem v pořádku dole.

Dostala jsem od kamarádky k Vánocům knihu Černá sanitka, prý abych se nebála, že mi syna odvezou, že je to vymyšlené. Jenže já se bát nepřestala, spíš naopak. V té knížce je spousta pošahaných historek, ale jsou tam i takové, o kterých sice píšou, že nejsou pravdivé, že je to všechno městský mýtus, jenže já si to nedokážu takto sama říct, abych tomu uvěřila. Už jen to, jak čtu o jehlách v tramvajích, tak se bojím, že tam vážně budou. Oni sice píšou, že se tam nedají zapíchnout, ale o autobusech tam řeč není. Už bych si v nich nikdy nesedla, protože do těch sedadel se dají jehly zapíchnout úplně snadno a klidně se může najít někdo, kdo by to schválně udělal. Vždyť to není dlouho, co ve zprávách ukazovali jehlu nastraženou na dětské prolézačce, nějaký chlapec se o ni zranil!

Když mě ty strachy přepadnou, je to nepříjemné. A je to i obráceně. Když jsem totiž venku, tak dostávám strach, že nás někdo vykrade, nebo že se stane něco ještě horšího. Ale na tom snad není nic divného, kamarádka se taky občas vrací přes půl města, aby zjistila, že nenechala zapnutou žehličku. Je ale určitě lepší se vrátit, protože naše další kamarádka takhle jednou vytopila pět partají pod sebou, když si na chvilku odskočila něco zařídit a zapomněla puštěnou vanu.

Mně by se určitě nic takového stát nemohlo, ale znáte ten pocit, co kdybych zapomněla? To jak mě chytí, tak musím domů stůj co stůj, protože nechci nikomu ublížit vytopením, jednou se nám to totiž stalo, dávali jsme to dohromady měsíc, bylo to strašné, tak na tom vlastně není nic divného, že se bojím.

O syna se ale bojím nejvíc. Je hezký a chytrý, určitě je někde někdo, kdo by ho moc chtěl. Černé sanitky už se sice nebojím, ale unést ho může kdokoli. Do školy ho ráno vodím a ze školy má nakázáno jít hned domů, může si k nám vodit kamarády, tedy ty slušné, takže mu nic nechybí, ale stejně si někdy říkám, jestli bych ho neměla zapsat do nějakého kroužku, ale pak hned vidím, jak se mu tam něco stane, to bych se asi zabila.

Někdy jsou ty strachy ale opravdu protivné, a tak se chci zeptat, jestli nevíte, co bych s tím třeba mohla dělat. Když se ohlédnu zpátky, je to totiž horší, než to bylo před pár lety. Myslíte, že by se to mohlo třeba ještě zhoršit? Nečetli jste třeba nějakou knížku, kde by mi poradili, co s tím mám dělat? Nebo znáte někoho, kdo měl podobný problém? Jak si s tím poradil?

Děkuji předem za radu.
Reklama