Můj problém je poněkud opačný. Chodím už půl roku se slečnou, se kterou bych časem měl i rád děti. Teď se spolu chystáme stěhovat do podnájmu a já tiše doufám, že to vyřeší aspoň trochu to, jak se chová, když mám jít někam sám.

Je to takové tiché nepříjemné souhlasení. Když řeknu, že někam jdu, tak udělá to svoje hmmm a usměje se takovým strašně smutným úsměvem, že mám v tu chvíli pocit, že ji uštknul had a do deseti minut bude mrtvá, a tak se tu se mnou loučí. Když se jí pak zeptám, jestli je v pořádku, tak mi odpoví, že v pořádku je a že si to mám moc užít.

Přitom se ale tváří tak, že bych ji nejradši umačkal samou láskou, a je mi jasné, že vlastně vůbec nechce, abych šel někam pryč. Když ale řeknu, že s ní zůstanu, aby jí nebylo smutno, že se to beze mě nezblázní a že to můžu vyřešit později, začne mě přesvědčovat, že jí nic není a že mám rozhodně jít, že to bude v pořádku.

Jenže když nakonec přece jen odejdu, začnu se hned cítit naprosto provinile, že jsem sobec a jdu někam, kde ani tak nemusím být (a je jedno, že je to dost často i pracovní schůzka). Přitom mi nikdy vůbec nic nevyčetla, ale já stejně vím, jak se zhruba tak cítí.

Nebydlíme od sebe zrovna kousek, což je hlavní důvod, proč chodím do společnosti občas bez ní a proč hledáme společné bydlení. Doufám, že najdeme něco rychle, protože když s ní nejsem, pořád kontroluju mobil, jestli náhodou nepíše. Nepíše. Většinou nepíše. Ale když se vrátím – reálně nebo jen virtuálně (komunikujeme spolu totiž dost často přes ICQ) – je úplně neuvěřitelné, jakou má radost. V takových chvílích bych pro ni mohl klidně umřít.

Ale problém je ten, že se to stupňuje z obou stran. Zatímco ona je čím dál smutnější, když někam jdu (pokud tam mají být ženy, nedostanu z ní pak už ani slova, dokud se nevrátím), já jsem stále vystíhovanější. Zjišťuji, že už se neumím ve společnosti bavit a že přemýšlím, jak je jí doma, co dělá, že je tam sama...

Asi nejhorší to bylo, když jsem odjel na psychologický workshop, se kterým nesouhlasila kvůli tomu, že si usmyslela, že mi to tam ublíží. Jel jsem si tam odpočinout, ale místo toho jsem se nedokázal za celý víkend pořádně uvolnit, protože jsem příliš myslel na to, jestli na mě myslí moje přítelkyně.

Miluji ji jako možná ještě nikoho předtím, ale tohle je strašně vysilující. Jestli se to nezlepší, povleču se za chvíli naším vztahem po kolenou. Vysvětlování, že se „nikde opravdu nic neděje“, mě dost ubíjí, ale přitom jí chci splnit do slova a do písmene, co jí na očích vidím... Je na takovouhle žárlivost nějaký lék?

Reklama