Milá redakce,

dnešní téma, jak si může člověk sáhnout na dno či valit obrovitý balvan, mě donutilo k zamyšlení.

Poslední dobou jsem měla pocit, a trvá to už několik měsíců, že je toho na mě moc. Dvě malé děti, manžel pořád v práci, náročné zaměstnání a taky mě trochu provází zdravotní potíže. K tomu starost o domácnost, velkou zahradu, případně rovnání vztahů a záležitostí v rodině, což taky většinou leží na mně.

Nespím, jsem unavená a nemám náladu.

Dnes ráno jsem se ale dozvěděla věc, která mě naprosto zdrtila a přinutila přehodnotit všechno, co prožívám.

Moje sestřenice, které je něco málo přes třicet a má dvě malé děti, bojuje o život se zákeřnou rakovinou, která je bohužel už v pokročilém stadiu s metastázami. Tak tu teď sedím, tečou mi slzy a strašně se stydím za to své fňukání, jak jsem na tom špatně.

Najednou se mi všechno jeví úplně jinak, uklizený byt je naprostou malicherností a to, že jsem unavená? To je přece každá máma. Je mi hrozně smutno a držím své sestřenici palce ze všech sil, aby tu mrchu hnusnou přeprala. A slibuji, už nebudu naříkat kvůli kravinám.        

Markéta

Milá Markéto, myslím, že se nemusíš obviňovat, že si občas zafňukáš. Na to má nárok každá z nás. Je toho na nás někdy opravdu hodně. Tvé sestřenici držím palce - moc. To, co ji potkalo, je strašně smutné a nespravedlivé. Držte se všichni ve Vaší rodině - určitě to zasáhlo Vás všechny. Hodně síly přeje

Reklama