Když jsem nedávno četla o spisovatelce Bohuslavě Rajské, nějak mi automaticky naskočil začátek básně, kterou jsme se povinně učili v sedmé třídě. Začínala: Večer před svatým Janem, mluví sestra s Tomanem. Kam pojedeš, bratře milý, v této na noc pozdní chvíli? Na koníčku sedlaném, čistě vyšperkovaném…  Je mi jasné, že víte, kdo to napsal.

O autorovi jsme se pak na gymnáziu učili s téměř posvátnou úctou. Vždyť to byl slavný obrozenecký básník! Vlastně tak byl vnímán i za svého života, uznávaný a vážený.

Antonie Reissová (1817–1852), která byla známější pod uměleckým pseudonymem Bohuslava (někdy i Bohumila) Rajská, byla stejně krásná jako mladá Božena Němcová na Hellichově portrétu a její manželství s Františkem Ladislavem Čelakovským bylo skoro stejně nešťastné jako to Boženino.

Bohuslava Rajská

Dnes ji neznáme, ale ve své době tato vzdělaná žena, kvalifikovaná učitelka, básnířka a spisovatelka známá byla. Ačkoli byla vychována německy, stala se z ní – podobně jako z Němcové – velká česká vlastenka. V salonech svých dvou vdaných sester, jedna se provdala za doktora Staňka, druhá za advokáta Friče (a byla matkou J. V. Friče, známého revolucionáře z událostí z roku 1848), se setkávala s vlasteneckou smetánkou.

Okouzlovala nejen svou krásou a o nápadníky rozhodně nouzi neměla. Do jednoho z nich se zamilovala. Byl to o tři roky mladší slovenský básník Samo Bohdan Hroboň. On byl zatím studentem v Halle, jejím snem bylo založení vzdělávacího ústavu pro dívky. Zkušenosti k tomu získala ve Vídni a v Prešpurku, v Praze pak absolvovala zkoušky a v pronajatém bytě ve Vodičkově ulici začala vyučovat dívky od pěti do patnácti let. Ne však dlouho.

Když umírala její přítelkyně, první manželka Františka Ladislava Čelakovského, vyhlédla si Antonii, že by mohla být ta pravá pro jejího muže a čtyři děti. Čelakovský požádal Antonii o ruku ještě dříve, než uplynul „povinný“ rok od manželčiny smrti. Šel na to fikaně. Věděl, že je schopná a krásná a že je o ni zájem. Získal na svou stranu nejdříve obě sestry své „vyvolené“. Ty byly z takové nabídky nadšené a samozřejmě začaly Antonii masírovat, jaké že se jí to dostalo cti!

Jenže Samo Hroboň Antonii v té době ujišťoval o tom, jak moc ji miluje. Láska to byla oboustranná, ale neperspektivní. Samo jí zatím nic nemohl nabídnout, jeho budoucnost byla v mlhách. Antonie váhala. A tehdy se svěřila své kamarádce Boženě Němcové. To nejspíš neměla dělat. Ta jí prý nepřímo poradila, aby se obětovala „pro vlast“ a zachránila Čelakovského a jeho rodinu. Kdyby tak věděla… Antonie nakonec kývla a dala přednost stárnoucímu zajištěnému muži a čtyřem sirotkům před romantickou láskou s velkým L.

Dnem svatby se vše v jejím životě změnilo. Na práci učitelky, psaní či další zájmy mohla zapomenout. Za Čelakovským se přestěhovala do Vratislavi, kde přednášel slovanskou filologii na univerzitě. Slavný básník, který už měl svá nejlepší umělecká léta za sebou, se postaral o to, aby už na svůj duševní rozvoj neměla čas.

Nepotřeboval inteligentní partnerku, ale služku a vychovatelku. Byl to o osmnáct let starší, nerudný, nesnesitelně pedantický a sebestředný muž, vůbec ne ten zajímavý člověk, jak se předváděl v pražských salonech, kde k němu nábožně vzhlížely především ženy. A vycházet s nevlastními dětmi? To taky nebylo pro Antonii snadné. Brzy sňatku trpce litovala. Milovala hudbu, ale nesměla mít doma klavír, na takové zbytečnosti u Čelakovských nebyl čas. Byla daleko od svých pražských přátel, s nimiž si sice vyměňovala dopisy, ale ty podléhaly domácí cenzuře.

V manželství se narodily další tři děti. Když se po čtyřech letech manželé vrátili do Prahy, Antonie doufala, že bude život v domácím prostředí snadnější. Nebyl. Čelakovskému pořád něco vadilo – třeba že je v Praze mnohem dráž než v cizině, s penězi ostatně zápasil neustále, byl nevypočitatelně náladový a prchlivý, vůbec se neovládal. Brzy začalo být i přátelům jasné, že má manželství do idylky daleko. Ale nějak se to tiše přecházelo. Antonie si raději ani nestěžovala. Komu taky? Snad jen občas prosila své sestry o peníze.

Smrt nejmladší dcerušky ji psychicky položila, brzy onemocněla tuberkulózou a po osmi letech nešťastného manželství ve věku 35 let zemřela. Přesně tolik bylo i paní Marii, první ženě básníka. Čelakovský Antonii přežil jen o tři měsíce. Teprve pak vyšlo najevo, jak nepříjemný člověk to byl.

A Samo Bohdan Hroboň? Dožil se relativně vysokého věku sedmdesáti čtyř let. Nikdy se neoženil, na svou pražskou lásku vzpomínal do konce života. To už trpěl schizofrenií, byl téměř slepý a literární vědci u něj nevylučují ani sebevraždu.

V seriálu o zajímavých ženách jste si také mohli přečíst:

 

Reklama