V minulém díle...

Zmateně jsem začal obíhat kolem maminky a začal žalostně plakat. Olizoval jsem maminčinu tlapku. Sourozenci chvilku nechápavě koukali, ale i oni přišli maminku utěšovat a čistit.

Maminka ležela vyčerpaná, smutná a plná starostí, co s námi bude. Protože jsem byl prvorozený, měl jsem více síly než sestřička a bratříček, tak jsem se rozhodl, že půjdu něco hledat k snědku. Sourozencům jsem nakázal, ať maminku pečlivě hlídají, a vyrazil jsem.

Chvíli jsem se potuloval kolem stodoly, nosík jsem měl u země, pachy se mi mísily, vzdaloval jsem se od maminky. Co jsem cítil, co to bylo? Něco podobného jako maminčina krev. Šel jsem po stopě a najednou jsem něco uviděl.

Byl to člověk, celý v zeleném a v klobouku. Něco velkého věšel za nohy na strom. Zůstal jsem přikrčen, schován v podzimní trávě, a s hrůzou se díval. Ten člověk vzal nůž, ponořil ho do břicha zvířeti a vyvrhl z něho něco, co velice intenzivně páchlo krví. Pohodil to kousek ode mě a já ani nedýchal. V bříšku mi kručelo. Vzpomněl jsem na maminku a sourozence, na svůj cíl, a pomaloučku se začal plížit k vysněnému soustu. Uchopil jsem kus něčeho slizkého do zoubků a potichounku vycouvával pryč.

Člověk si mě nevšiml, stahoval kůži ze zvířete a byl zabrán do své práce. Vracel jsem se po své stopě domů. Táhl jsem kus střev z vyvržené srny pro maminku a sourozence. Byla to dřina, ale měl jsem užasnou radost, že se všichni najíme.

Před naší stodolou jsem zastavil a volal na bratříčka a sestřičku. Připotácel se slabounký bratříček, šťastně vrtěl ocáskem, když viděl tu nadílku. Dotáhli jsme společně večeři k mamince. Ta smutně zvedla hlavu, pokynula s ní a já uviděl bolest v jejím pohledu. Sestřička umřela.

Dali jsme se do večeře. Byla to smutná večeře, ani nám nechutnala. Ovšem dala nám sílu a vůli žít a přežít. S bratříčkem jsme se přimknuli k mamince a usnuli. Zůstali jsme s bráchou a nešťastnou maminkou sami…

Jéjej, to je mi horko. Tak kde jsou s tím krmením? Zase přijdou pozdě… No tak si ještě zdřímnu…

Pastel.ka


Uf, překvapily jste mne, ženy-in, příjemně překvapily... Nebojíte se tvrdé reality a přitom dovedete do příběhu vplést i šťastné linky. Tentokrát zvítězilo pokračování od Pastel.ky a ta za něj získává 300 bodů do Velké vánoční soutěže.

Ostatním moc děkuju za zaslané příběhy a přiděluji ne 30, ale rovnou 60 bodů do VVS za odvahu a doufám, že se nenecháte odradit a budete psát dál - i Vaše verze totiž byly moc krásné a nebylo pro mě vůbec lehké jednu z nich vybrat :).

Body Vám připíšu v průběhu dneška - do večera.

Další pokračování příběhu, navazující na Pastel.čino vyprávění, posílejte do pondělka 11.12. do 14:00. Nezapomeňte mail označit názvem soutěže Blues pro psí tlapky!

Celá pravidla soutěže najdete zde.

Tak pište, milé ženy-in, ať se dozvíme, jak to s Lokim bylo dál a jak vůbec přišel ke svému jménu...

Ostatně v příštím týdnu se i dozvíte, do jakých programů na podporu útulku se můžete zapojit a jak vůbec pejskům pomoci...

Ivana

Reklama