Studená mříž mi chladí rozpálený nos. Brzy už přijdou s krmením. Pak je zase dlouho neuvidím. Rek poštěkává ze sna, asi se mu zdá něco hezkého. Je mladý, ještě neví, jak to v životě chodí. Otřepu ze srsti prach a protáhnu se. Záda mě zabolí – vzpomínka na kovovou tyč, které jsem před pár lety neuhnul. Mám jich celou řadu, takových bolavých, trpkých připomínek minulosti. Stočím se do klubíčka a přikryju si čenich oháňkou. Za zavřenými víčky se mi rozběhnou vzpomínky.

 

Teplo – to bylo to první, co jsem vnímal. Teplé mateřské mléko a teplá tělíčka sourozenců a hřejivý mámin jazyk, když mi masírovala bříško. Neviděl jsem nic. Až postupně jsem si začal uvědomovat, že ležím na něčem měkkém a docela voňavém – byla to stará sláma – a že se šero kolem mne občas trochu prosvětlí.

 

Bylo nás devět, devět malých uzlíčků, o které se máma starala, i když sama měla sotva co do žaludku. Ale to jsem tenkrát ještě nevěděl. Svět byl krásné místo a mých pět bratříčků a tři sestřičky měli jedinou starost, jak se dostat k tomu nejplnějšímu cecíku. Jenom já jsem byl průzkumník. Jakmile jsem otevřel oči, ještě štěněcí, modré, ztmavly mi až za nějaký čas, začal jsem vyrážet na výzkumné výpravy.

 

Brzy jsem objevil, že v budově, později jsem zjistil, že jí lidé říkají stodola, nejsme sami. Těch pachů a podivných tvorů, co tam s námi bydlelo! Šedivé myšky, párek vrabčáků, a kočičí rodinka na pobořené půdě. Ale lidé - dvounozí tvorové, kteří přináší jídlo, ale i bolest, tam nebyli žádní. Stodola byla opuštěná.

 

Když jsem se zatoulal příliš daleko, přišla máma, popadla mě za kůži na krku a odnesla mě zpátky do pelíšku. Ale jak dny ubíhaly, měla maminka čím dál tím méně mléka a my začali hladovět. Byly mi čtyři týdny, když umřel nejslabší bratříček. Nechápal jsem, co se stalo, proč je jeho tělíčko najednou tak studené a proč nereaguje na moje pošťuchování. Pak ho máma odnesla pryč a já už ho nikdy neviděl.

 

Brzy potom ho následovaly dvě sestřičky a další tři bratříčci. I mně kručelo v bříšku a byl jsem čím dál tím slabší. A pak se máma jedou vrátila z lovu po třech tlapkách - levou přední si tiskla k hrudi a na pleci měla rudou a horkou skvrnu. Tehdy jsem poprvé ucítil krev.


Tak, milé ženy-in, pokračování tohoto příběhu je na Vás. Nezapomeňte, že jich bude několik, tak nechávejte otevřené konce :).

 

Podrobná pravidla soutěže najdete zde.

Vaše příspěvky očekáváme do zítřka do 14:00. A nezapomeňte je označit Blues pro psí tlapky! A podepsat Vaší přezdívkou na Ženě-in, ať Vám můžeme přidělit body do Velké vánoční soutěže!

Reklama