Já, moje ségra a kamarádka Táňa jsme se rozhodly jít trampovat. Bylo nám 16, a tak to rodiče vyřešili šalamounsky, domluvili nám u jednoho známého, který bydlel přímo v horách v obci Krásná (ty hory jsou Beskydy a my jinak bydlely v jejich podhůří u přehrady), že si u jejich rodinného domku na zahradě postavíme stan, a tak se vlastně vlk nažere a koza zůstane celá, jelikož my budeme jakžtakž pod dozorem, ale zároveň ve vytoužené divočině.

Každý den jsme vyrážely na kratší vycházky většinou někde k řece, až jednou jsme se rozhodly dobýt vrchol Lysé hory – no dobýt – ono tam vlastně až nahoru vede asfaltka. S sebou jsme si toho moc nevzaly, jen malou sváču a dvoulitrovou flašku minerálky – však taky jsme přece „trampky“ (co počítají s tím, že nahoře je chata s restaurací a bufetem). Na vrchol to bylo nějakých 10 km. Cesta nám utíkala, občas jsme zasedly do borůvčí a naládovaly se. Když jsme stály pod vysílačem, který je na vrcholu, zjistily jsme, že bufet i restaurace jsou uzavřené, to nám ovšem náladu moc nezkazilo a znova jsme zalezly do borůvčí. Nějakou dobu jsme se pod vrcholem rozvalovaly na louce, a tam taky padlo rozhodnutí, že zpátky přece nepůjdeme stejnou cestou, a už vůbec ne po asfaltce, ani stezkou značenou. Najdeme si jako správní zálesáci cestu vlastní. Nabraly jsme směr dolů z kopce, jenže i po pár hodinách chození, pravděpodobně spíše po vrstevnici, jsme se dál či blíže pořád motaly kolem vysílače. Bylo půl osmé večer, a tak došlo na změnu strategie, bereme to „zkratkou přímo dolů“.

Tamní lesní zvěři jsme asi tenkrát prošláply nové cestičky, někde to šlo snadno – třeba v borůvčí, někde byly malé smrčky tak husté, že jsme byly doškrábané opravdu od hlavy až k patě, a co nezvládly smrčky, dokonalo ostružiní, a aby o sobě dal vědět opravdu každý škrábanec, jistil nějaký ten potůček, který jsme občas musely přebrodit. Nakonec jsme se přece nějak dostaly dolů na druhou stranu údolí - do Ostravice, jenže jsme netušily, jak najít nádraží. V dálce jsme uviděli skupinku lidí s bágly, tak jsme logicky vydedukovaly, že jdou k vlaku – no málem jsme jim při tom našem stopování vlezly až do zahrady u chalupy (zjevně šli totiž opačným směrem). Nakonec jsme jakýmsi zázrakem to nádraží našly a zrovna tam byl připravený vlak k odjezdu, tím jsme dojely do 20 km vzdáleného Frýdku-Místku, z něj pak večerním autobusem dalších 25 km zpátky na Krásnou, takže u stanu jsme byly těsně před půlnocí. A že jsme holky umíněné, tak jsme ještě rozdělaly oheň a uvařily si krupici, o které jsme celou cestu básnily.

A od té doby jsem pevným zastáncem hesla: „Znám zkratku: Je to tam sice delší, ale zato je tam horší cesta.“

Japina


Tak tohle rčení taky znám :). Děkujeme za pěkný příspěvek :))).

redakce@zena-in.cz

Reklama