Jak patrno z titulku, u tohoto příspěvku od čtenářky s nickem blesksoft si také počtete. Její porody prochází různým obdobím – a různým personálem. Nechyběl ani „gestapák“.

4x jinak
Můj první porod před 25 léty byl ještě v hluboké totalitě kdy nikdo do porodnice nesměl. Mně bylo čerstvě 20 a byla jsem jedna z nejstarších rodiček. Praskla mi plodová voda a jeli jsme do porodnice. Tam po vyšetření lékařem jenž mi silně připomínal vojáka gestapa mi bylo přikázáno ulehnout na hekárnu, že to bude ještě trvat. Hrůza mně jímala rodit s gestapákem co nemluvil jen vydával strohé příkazy. Pak přišla sestra a bez jakéhokoli upozornění  do mně nacpala ruku a začala mimčo v břiše otáčet. Po mém dotazu proč to dělá, že to bolí a jestli nemůže mimču ublížit mi vztekle odpověděla, že mimčo má špatnou polohu. Bylo to bolestivé, ale co pro zdraví dítěte nevydržíte. Po půlnoci přišel mladý, krásný, modroký  blonďák strašně příjemný  lékař co převzal službu. Jak se mi ulevilo a porod proběhl bez komplikací a k mé spokojenosti. Pak následovalo 7dnů zavřená v pokoji naštěstí s dcerkou a 5 dalšími maminkami.

Za necelé tři roky jsem tam byla opět přesně v den výročí Velké říjnové revoluce tj. 7. listopadu. Ráno příjem a pak se vůbec nic nedělo. Před polednem mi píchli provokovačku, v poledne houkaly sirény a to jak na povel přišli kontrakce a já málem kluka porodila na hekárně. Volala jsem na sestřičku pěkně dlouho jenže oni měli polední siestu. Než přišli, měla jsem kluka mezi nohama. To byl šrumec najednou tři doktoři pět sester to bylo personálu. Porodnice byla nacpaná k prasknutí tak nás na revers pustili čtvrtý den.

Uplynulo dlouhých 11 let a já tam byla opět, ale to už bylo po revoluci a se mnou manžel. Souhlasil, že půjde a já byla ráda, že tam nebudu sama. Nečekala jsem žádnou pomoc, protože jsem už věděla do čeho jdu. Samozřejmě že nevěděl co dělat jen tam tak stál a koukal. Jenže při mé výšce 157cm a 55 kg jsem rodila syna  4kg, 54 cm a  s obvodem hlavy 38cm. Porodní bolesti to byla brnkačka, ale jak roztahoval moje kyčle to byl děs. Visela jsem na rukou na porodním stole, protože nohy mně neunesly. To už doktorka zavelela na stůl a jde se na to. Vedla mně tak dobře a pomáhala šetrně, že jsem nebyla skoro vůbec potrhaná až se sama divila, že při tak velkém dítěti je to skoro zázrak. Manžel jen koukal a ani nefotil ještě jsem mu sama musela říct ať vezme foťák a malého vyfotí. Malého jsme si moc neužili, protože z tak těžkého porodu se špatně adaptoval a měl tachypnoi a byl dán do inkubátoru na kyslík. Ležel tam dva dny a já jen stála u inkubátoru a koukala se na něj. Všichni se na něj chodili dívat, protože byl velký, měl dlouhé husté vlasy a vypadal jak půlroční miminko.

A mně to stále nestačilo a za dalších sedm let v mých 40 letech jsem tam šupala znovu. Opět s manželem a ten v pohodě, že už to zná. Porod probíhal ukázkově a narodila se nám krásná holčička. Manžel fotil a pobíhal tam ode mně k malé a říkal kolik má a že má nádherné oči a řasy jak žirafa. Byl se mnou a s malou celé dvě hodiny po porodu než mně odváželi na pokoj. Šel hrdě za námi s malou v náručí. Jenže! Sestřička odkryla prostěradlo ať si přelezu. Ale když viděla tu krvavou kaluž po demnou ihned zavelela nazpátek na sál. Chudák manžel tam stál s dcerkou v náručí a nevěděl co s ní tak jsem na něj ještě volala ať jí odnese sestrám.

Sestřička mi zachránila život a vlastně i hysterická maminka co rodila se mnou a tak strašně vyváděla, že to bolí a že rodit nebude tak jí narychlo dělali císaře. Takže aneseziolog na místě u toho i primář a já začala padat do mdlob. Honem mně přenesli na operační stůl a už jsem nic nevěděla. Něco se v děloze utrhlo a já ztratila tolik krve že jsem už odcházela. Teprve teď jsem pochopila proč maminky po porodu umírají na pokoji. Oni vykrvácí, protože sami vlastně nepoznáme kolik krve je normální a kolik je už moc a kdo by to zkoumal když máme vedle sebe ten krásný vrnící uzlíček. Nechápu ty maminky co chtějí rodit doma a riskují život svůj i svého dítěte.

Všechna má  těhotenství byla  bezproblémová. Kdybych rodila doma tak by při třetím porodu zemřel syn nebo by byl těžce postižený, ale byl včas napojen na kyslík a má jen ADHD. A při posledním bych zemřela já. Proč tak hloupě riskovat, že budu doma v klidném prostředí? Radši v nemocnici těch pár dnů, ale živá a zdravá.

s pozdravem blesksoft

Pozn. red.: Text nebyl redakčně upraven

____________________

Šmankote, jen doufám, že tímto příspěvkem nevystrašíte všechny nastávající rodičky. Vy jste toho teda zažila. Ale v jednom máte pravdu, i podle mě je velké riziko rodit doma bez lékařského zabezpečení.
No a co dodat na závěr? Doufám, že vás všechny čtyři děti poslouchají :)
Pěkný den
Saša

Téma dnešního dne: Tatínci u porodu (a po porodu)

  • Co byla první slova vašich partnerů, manželů, když svého potomka uviděli?
  • Plakali? Byli rozpačití?
  • Slavili a slavili?
  • A byli i u porodu?
  • Zajímají mě důvody, proč partnera u porodu chcete.
  • Jak se u porodu chovají?
  • A ty, které muže u porodu neměly, chtěli byste ho tam dnes mít?

O mužích u porodu (a po porodu) pište na redakční e-mail: redakce@zena-in.cz

Moc se těším na vaše historky.
Jednu z pisatelek odměním pěkným dárkem. Pokud se jí narodila dcerka, tak přijde vhod Kuchařka pro dceru. A pokud má syna, může ji schovat třeba pro vnučku.

kniha

Reklama