Je mi 24 let, jsem rozvedená a mám chlapečka, kterému bude rok a půl.

Vdávala jsem se ve dvaceti, za mužského, který byl jen o dva roky starší, jak to má být, jak je to podle všeobecných měřítek v normě. Exmanžel byl nevyzrálý sobec a cholerik, kvůli sobě i prckovi jsem se rozvedla.

Dnes mám přítele, který je o osmnáct let starší než já a jsem naprosto spokojená. Abych zabránila případným spekulacím, není v té kategorii "finančně výhodných", proto s ním opravdu nejsem!!

Zamilovala jsem se do něj pro to, jak se umí krásně vyblbnout, pro jeho ulítlé nápady a trpělivost se mnou, i s mým malým extrémně živým torpédem. Má smysl pro humor, umí blbnout jako puberťák, ale umí být i oporou, když to zrovna potřebuju.

V sexu si rozhodně nemůžu stěžovat, je vynalézavý a neúnavný milenec a co je důležité, ani v sexu není sobec, takže si jen spokojeně vrním :o).

Rozhodně nevypadá na mého tatínka, bezva postava, holá hlava a nějaké to tetování ve spojení s úžasnou motorkou ho řadí spíš do kategorie těch mladších.

Ano, stane se, že je po těžkém dni v práci unavený, někdy bez nálady, ale to já jsem taky a rozhodně to nesouvisí s věkem.

Navíc vzhledem k tomu, že miláčkův dědeček zemřel v 95 a kolem devadesátky byl ještě sexuálně aktivní (nepřipouští se, nejsem blázen, po šedesátce chci mít svůj klid:o))), nedělám si v tomhle směru starosti ani do budoucna.

Je mi úplně jedno, co na náš vztah okolí, miluju ho proto, jaký je, a přikláním se k názoru, že člověk je tak starý, na kolik se cítí (jen tiše doufám že se přestane cítit na šestnáct a přivádět mne k šílenství svými ztřeštěnými nápady). 

Do budoucna doufám hlavně v to, že přežiji nápady a blbnutí velkého i malého miláčka bez úhony a bez větších následků na duševním zdraví :o)).

Z_U_Z_U


Milá Z_U_Z_U,
co říct víc než: gratuluji a přeji hodně štěstí a výdrže i do budoucna :-).


Reklama