Za svůj život člověk narazí na mnoho lidských povah. Snad není případu, kdy by se v našem okruhu nevyskytl jeden blbec, a naštěstí ani o borce nebývá nouze.

driv

Osobně jsem se setkala s mnohými, ale měla jsem to štěstí, že jsem obě polohy lidské bytosti jedenkrát potkala současně.

Bylo to na magistrále při nájezdu na Wilsonovu. Ten týpek dělal jednu myšku za druhou. Ve svém červeném, vytuněném miláčkovi došel k přesvědčení, že oba pruhy jsou jeho, že je králem silnice a ostatní jsou tam od toho, aby nejraději s úklonou uhýbali. Neuhnul, nebo případně nemohl, a „blbec“ se dotkl jeho zrcátka. Motor řval, div se nezalkl.

„Demente, tak jeď,“ povídám si pro sebe a uhnula jsem, byť jsem se kolem dotkla obrubníku a musela jsem zabrzdit, což pán za mnou patrně neocenil.

Naštěstí nevinil mě, neb „blbec“ na sebe dost výrazně upozornil už před chvílí, když vypálil na semaforu jako štika. Paní, která zde dokončovala přechod, byla nucena rovněž předvést přískok hodný rybky.

Doufala jsem, že se toho bezmozka zbavím při sjezdu na Těšnov. Rozmyslel si to v poslední chvíli a nacpal se přede mě, ač nebylo kam. Opět jsem musela prudce zabrzdit. Za sebou jsem uslyšela skřípění brzd a kdosi se dotkl mé značky. Tak jsem se vytočila, že jsem zapomněla na svou postavu vietnamského zvěda a vylítla jsem z auta odhodlána tomu typovi vynadat.

I on se jal vystoupit.

Když se vztyčil, došlo mi, že dosáhnu tak leda na jeho lýtko, kam bych ho mohla případně bolestivě kousnout.

„Co je?“ zařval.

„Středa, pane, a není svátek svatého vola, takže se račte začít chovat na silnici slušně, nebo si jeďte zářit někam na trenažér.“ Ano, řekla jsem to, a dokonce jsem zvýšila hlas.

Dal si ruce v bok, udělal několik kroků kupředu a zhluboka se nadechl. Jeho oči se rozšířily, že vypadal jako lemur. „Zabije mě. Nikdy mě nenajdou, neb mě jednou ranou pošle rekomando na kraj Austrálie,“ proběhlo mi hlavou, ale necouvla jsem. Jen srdce jsem měla tři. Jedno se snažilo opustit mou hruď, druhé se dralo krkem a třetí kalhotkami.

Náhle udělal něco, co jsem nečekala. Udělal úkrok dozadu, jeho obličej se změnil a on pravil: Omlouvám se,“ a hotovil se do vozu. Vypadám tak vražedně?

No nic, s hrdostí se otáčím, a co vidím. Poklopec!

Oči mi prudce vystoupaly vzhůru někam hodně vysoko, kde se nacházela tvář majitele poklopce.

Stál tam chlap jako K8.

Jedna jeho ruka měla průměr jako obě moje nohy. Díval se na mě seshora a usmíval se. Pak pravil klidně.

„Debil.“

„Děkuju vám,“ vysoukala jsem ze sebe směrem vzhůru.

„Za málo,“ řekl bodře a odešel zpět do vozu, který mi před chvilkou olízl značku kvůli tomu „závodníkovi“.

Inu, „blbec“ se nelekl mého srdnatého postoje. Ten člověk zřejmě vylítl z auta jen o pár vteřin později, a zatímco já přemýšlela o letu vzduchem, stál už za mnou.

To jsem ale nevěděla, takže jsem statečná!!

Není nad to mít při setkání s blbcem v blízkosti sebe také borce.


A to je téma pro dnešní den. Napište mi, o „svém blbci“, případně i „borci“ na redakce@zena-in.cz. Věřím, že dnešní vydání nám humorně uzavře pracovní týden. „Keep smiling, please“ a hezký den.

Reklama