Je mi třicet – je mi třicet let a zamilovala jsem se jako puberťačka. Myslím na něj kudy chodím, noc co noc mě navštěvuje ve snech, dokonce mu v duchu i píšu zamilované dopisy.... Že by mi vážně přeskočilo??? Ano, přiznávám, je to možné....

 

Moje sebedůvěra je bohužel na nule... nejsem hezká, nejsem štíhlá a nejsem modelka z časopisů. Přirovnala bych se spíše... k šedé myši? (nebo přesněji: k šedému potkanovi, a ještě lépe: k růžovému praseti).

 

Čili možnost vyznat se onomu muži ze své velké a neutuchající lásky je nesmysl všech nesmyslů. Nejenže bych toto NIKDY nezvládla (asi by to se mnou seklo při první větě), ale jistě by můj trapný výlev skončil – jako už nejednou – výsměchem.

 

Minulý týden nás dva šéf poslal na služební cestu (ano, ano, má „láska“ se mnou pracuje v podniku). Nikdo z vás si neumí představit, co se mnou tato informace udělala.

Radost vystřídalo zděšení, zděšení přešlo v trému, tréma přešla v průjem... zkrátka, kdyby mě v tu chvíli někdo tipoval na třináct, nemohla bych mu vytknout ani ň.

 

Příprava na tuto cestu byla vskutku zajímavá. Třikrát jsem balila, vybalovala, balila, vybalovala, až jsem konečně dospěla k závěru, že je fakt jedno, jestli si vezmu modrou košilku, nebo žluté šaty, protože ON mě nikdy nebude vnímat jako ženu... Ano, budu pro něj ta milá tlustá kámoška, se kterou se bezva povídá, a to, co mám na sobě??? To mu přeci může být jedno...

 

(Neřku-li, že stejně ve všem vypadám jak přefouknutý pouťový balonek...)

 

Ve čtvrtek ráno jsme měli spicha v osm před mým domem. Nespala jsem od dvou. Sny byly tak živé, tak erotické a tak naivní, že spánek raději vzal nohy na ramena, než aby toto musel dál snášet...

 

Účes jsem měnila pětkrát, sedmkrát se převlékla a hodinu líčila. Při všech těchto aktivitách se mi v hlavě honily zářivě růžové romantické scény... které vždy přetlačila představa parádního trapasu.

 

Když se přesně za pět minut osm ozval zvonek, zhluboka jsem se nadechla a s přesvědčením: Holka, to zvládneš! O nic nejde! Hlavně klid! Hlavně klid! A ty trapný kecy o ničem si odpusť... – jsem vyrazila vstříc dvěma dnům, které v mé fantazii byly plné sexu, vášně, orgasmů...

(Pochopitelně těch filmových orgasmů, kdy: já křičím, on křičí, oba jsme zpocení... a hraje hudba, padají na nás lístky z růží... pak ticho... on mě vezme do náruče a zašeptá: Bože... jak já tě miluju! Začínáme se líbat... a jdou titulky.)

 

To jen tak pro představu, abyste si udělaly obrázek, co se mi to v té mé hlavě vlastně honilo....

 

Usmívala jsem se jak duševně chorá a pochopitelně s kecy o ničem nastupovala do auta. Doslova a do písmene jsem cítila, jak jsem trapná a nemožná. Připadala jsem si jak růžové prasátko, co mele a mele a mele...

 

Obličej se mi potil, ruce se mi potily, a když jsem se podívala na něj... začaly se mi i klepat.

Moje růžové, tlusté, upocené a rozklepané ruce....

 

Vyrazili jsme a můj pocit, že jsem růžové a upovídané prase, narůstal.

Jsi nemožná, nemožná, nemožná....

 

Srdce mi bilo jako zvon, se kterým si hrají puberťáci, a svět kolem mě se mi zdál tak barevnější, tak pestřejší, tak... prostě neuvěřitelně krásnej.
Co chvíli jsem mrkla na jeho obličej. Slunce mu po tváři malovalo červené stíny, a já se obávám, že v okamžicích, kdy jsem na něj civěla, musela jsem připomínat psa, který vidí buřta. Jen ty sliny mi netekly – doufám...

 

Cesta ubíhala pomalu (což bylo dobře), nikam jsme nespěchali a já se pohledem na okolní svět snažila rozdýchat tu vnitřní bouři.

 

„Podáš mi, prosím tě, termosku s kávou? Je na zadním sedadle...“

Nalévala jsem do uzávěru termosky kávu a v hlavě se mi opět začaly honit fantazie, po kterých by režisér porna hrábnul raz dva....

 

„Je horká, nespal se...,“ bože!!!! – mluvím s ním jak s dítětem.

Než jsem stačila opět začít si nadávat, usmál se a jen tak, jakoby mimochodem prohodil: „Dneska ti to moc sluší...“

 

To byla rána! To byl panečku šok! Ještěže netuším, jak jsem se v tu chvíli tvářila... vidět se v zrcadle, asi bych to už nerozchodila.

 

Po deseti minutách, kdy jsem pracně - a naprosto zbytečně – rozdýchávala tu neuvěřitelnou větu, sjel ke krajnici a odbočil na polní cestu...
Krve by se ve mně nedořezal. Růžové scény z filmů se mi promítly v hlavě jak pohádka na starém plátně a moje fantazie opět vzala žezlo do rukou.

 

Jsi blbá, potřebuje se jen vyčurat. Jestli čekáš romantiku, jsi zralá na psychiatra... – s fantazií začal bojovat můj rozum...

Válka vypukla....

 

V okamžiku, kdy auto zastavilo a on se ke mně naklonil a opatrně, tak strašlivě opatrně mě políbil, bylo po válce... Má hlava byla prázdná stejně jako hlava šílence.

Žádný rozum, žádná fantazie... jen prachobyčejné prázdno.

Přestala jsem vnímat okolní svět. Existoval jen on a jeho rty na mých.

Jeho slůvka něhy ke mně doplouvala jak vůně exotických rostlin a já se propadala do nekonečné propasti ve chvíli, kdy mi zajel rukou pod triko a něžně palcem přejel po bradavce.

 

Tála jsem jak led – tála jsem jak obrovská kra, která si do této chvíle bezmyšlenkovitě plula v oceánu.

 

V okamžiku, kdy mi sundal svetřík, se ze mě stala krásná, štíhlá žena... špeky se propadly do dějin historie a v autě místo prasátka seděla atraktivní, roztoužená žena, kterou vášnivě líbal muž z jejích snů.

 

Nechala jsem ho mazlit se s mým tělem, hrát si s mými vlasy, vnímala jsem něžná slůvka, která mi šeptal do ucha...

 

Jeho ruka hladila má prsa, bříško, stehna... Věděla jsem, kam míří, věděla jsem, co bude následovat. Lehce jsem roztáhla nohy a čekala....

 

Čekala jsem, že ucítím jeho prsty tam, kde je měl v mých snech.... Jeho ruka se však vrátila na stehna a naopak polibky směřoval níž a níž.

 

Stačil jeden letmý dotyk jeho jazyka a moje tělo vybuchlo pod ničivou vlnou orgasmu....

Nepřestával mě laskat, nepřestával se mazlit s mým klínem, nepřestával....

 

 

 

„Prosím tě, to kafe... můžeš mi ho podat?“

Funěla jsem jak býk, který si hraje s chovatelem na honěnou. Nejsem si jistá, ale mám pocit, že jsem v jeden okamžik (hádejte ve který...) dokonce zachrochtala jako čuník.... Návrat do reality byl tvrdý.

 

Sáhla jsem po termosce, a když jsem mu podávala nalitou kávu, se zatajeným dechem jsem čekala na „tu“ větu....

„Děkuju moc...,“ řekl a dál se věnoval řízení.

 

Pohádky se nekonají, sny se neplní... Ale co, my – růžová prasátka máme naštěstí svůj svět plný fantazie, který nám sem tam dovolí opustit všední a tolik nudné dny... ;o)

Reklama