Když jsem četla dnešní redakční článek Meryl, tak jsem se u něho zasmála, chápavě pokyvovala nad chutí ho někdy skutečně zabít, u nás to chodí podobně.

 

Žijeme spolu už 4 roky a začátky byly opravdu kruté. Bylo to hlavně proto, že každý byl ze své rodiny zvyklý na určité povinnosti, hlavně toho druhého, ale ty se neshodovaly s představou druhé polovičky. U nás doma v dětství například luxoval vždy táta, s košem chodila mamka. Pak vznikaly u nás doma takové stavy, kdy nikdo nevyluxoval, ale zato jsme chodili dvakrát denně s košem. Nakonec jsme to zvládli, sedli jsme si a domluvili jsme se, jaké máme představy o povinnostech doma sebe a toho druhého a rozdělili jsme si, co kdo bude a nebude dělat. Ale bez tolerance a komunikace by to nešlo.

 

Z dětství jsem si na Vánoce odnášela vzpomínku, jak únavou umírající máma usíná každý Štědrý večer už u pohádky, protože je ulítaná a uhoněná. Všechno si totiž zvykla dělat vše na poslední chvíl, a tak se 23. pekly vánočky, dopékalo cukroví, uklízelo, zabíjel a porcoval kapr, chystala švestková omáčka, dělal salát,  24. balily se dárky, smažilo se, pekl se kuba a zdobil stromeček. Máma nechtěla nikdy s ničím pomoci, a tak místo toho, aby si s náma na Vánoce sedla, dívali jsme se na pohádky nebo povídali, tak vždy znaveně klesla na gauč a spala. Proto jsem si řekla nikdy, v nové domácnosti jsme si to ujasnili. Žádný maratón nepodnikám. Dárky mám zabalené týden před Vánoci, cukroví dopékám 3 dny předem – naštěstí u nás chutná to trvanlivé, uklízím průběžně a žádné velké gruntování před Vánoci se nekoná. Většinou mám adventní výzdobu už od Adventu a stromeček zdobíme v klidu a pohodě na Štědrý den dopoledne u pohádek. Hlavně žádný stres. Naštěstí v tomhle ohledu se s partnerem domluvíme.

 

I když jsem teď v menší nevýhodě, přibyly mi povinnosti, protože miláček začal pracovat na novém místě a pracuje 12 hodin denně fyzickou prací a ještě dojíždí. Takže přijede domů, akorát se tak umyje, nají a jde spát. Moc toho nestihne, ale musím si ho taky šetřit ještě na „večerní povinnosti“ J

 

Ale teď k hlavnímu tématu, taky je ten můj chlap na zabití. Jako když jedeme na dovolenou. Balím já, protože pak lehce v zavazadlech vše najdu, seznam mám připravený dopředu a nachystáno, on má jen za úkol nachystat auto, gril, stan a spacáky (na to naštěstí nezapomene, protože to, že by nemohl grilovat a musel by spát pod širým nebem by oplakal víc on než já) a taky hlavně má vzít sám sebe. Jedeme takhle už 100. kilometr na dovolenou a najednou se ozve:“ Něco jsme doma zapomněli!“ A mě v hlavě už letí celý seznam a myšlenky naskakují: „že já zapomněla pas, nebo že bych zapomněla peníze, poukázky, kartáčky, tašku s oblečením“ a tak jsem se sotva odvážila zeptat, co jsme zapomněli a při odpovědi: „zapomněli jsme, že jsem se nepřezul“ a tak měla moje polovička na sobě v 40stupňových hicech uzavřené boty. Takže sotva jsme se ubytovali, běželi jsme do města pro pantofle, aby náhodou teplem neumřel.

 

Nebo když jsme jeli ke známým na oslavu, kde jsme měli být přes noc. Máme takovou tu skvělou matraci nafukovací, co ji pořád ráno reklamujou v televizi, jak se na ní skvěle spí (a ono se na ní opravdu skvěle spí). Máme ji celoročně sbalenou v šité tašce přesně pro ní. Jelikož jsme chtěli jet hned, jak přijedu z práce, tak jsem tomu svýmu miláčkovi ukázala v šatně řadu tašek, co má vše vzít. Ještě mi stačil říct, „no jo, ty s tím vším naděláš“. Já přijele z práce, hupsli jsme do auta a jeli. Na místě jsme si chtěli nachystat spaní a já koukám a spacáky a matrace nikde. A říkám mu, jestli vše vzal. A on, že tam nějaké tašky zbyly, že vzal jenom ty první tři tašky, že si řekl, že to stačí, že tři tašky jsou dost. Takže jsme spali na zemi.

 

No, není to na zabití!

 

 

Reklama