V neděli večer mi zazvonil telefon. Volal šéfredaktor Radek Kříž. „Nechceš udělat rozhovor s Blankou Matragi?“ „Chci!“ „Tak zítra v jedenáct v Obecním domě.“ Spadla mi čelist. To nemám moc času na přípravu, pomyslela jsem si. Ale když jsem se s ní setkala, zjistila jsem, že nejlepší je improvizace.

Blanka Matragi je živel, neustále v pohybu, takže „přikovat“ ji na chvíli na židli bylo složitější než okroužkovat pytel blech. Snad se na mě pro to přirovnání nebude zlobit, ale dovolím si ocitovat její větu. „Sedět na jednom místě je pro mě utrpení.“ A tak v průběhu rozhovoru, který mi poskytla po instalaci skleněných šatů, nového přírůstku její výstavy v Obecním domě, neustále odbíhala, konzultovala další projekty se skláři, dávala pokyny grafikovi a „úkolovala“ svého muže Makrama.

blanka

Blanka už je prostě taková a vlastně jsem si ji ani jinou nepředstavovala. Po přečtení knihy „A jedu dál“ jsem měla pocit, jako bych ji znala už léta. Přesto mě stále překvapovala svým neskutečným elánem a nadšením, které patrně pramenilo i z jejího nového díla - skleněných šatů, jimž vlastně vděčím za toto krásné setkání.

blanka

Do Obecního domu jsem přišla v určenou hodinu, přesto trochu pozdě. Šaty už byly nainstalovány, fotoaparáty cvakaly a Blanka Matragi s nadšením pózovala. Přesto neustále hledala tu nejlepší pozici skleněné plastiky, aby co nejvíc vynikla její krása, pohyb a noblesa. Bylo příjemné sledovat to nadšení a něhu, se kterou se sochy dotýkala.

blanka

Jak se Blanka Matragi dostala od šatů k soše?
Udělat z věcí zdánlivě prostých a obyčejných neobyčejné a žádané. Pro mě to byla obrovská výzva. Splněný sen. Když jsem dostala pozvání na sklářské sympozium, vzala jsem to jako výzvu. Sama bych do toho nešla a kluci (skláři) asi také ne. Strašně nás to bavilo a chtěla bych v té spolupráci dál pokračovat. Proto mě mrzelo, že někdo na Primě řekl, že jsem na skláře křičela. To je nesmysl, já když zvýším hlas, tak hecuju, chci, aby ze sebe lidé dostali maximum. Tam nebyl důvod křičet, jsou to všechno mistři svého oboru, k nimž se sjíždějí výtvarníci z celého světa a dělají se tam divy. Já myslím, že je to o dialogu, a strašně ráda jsem u toho procesu byla. Nemohla bych to dělat jako někteří výtvarníci, kteří se pod sochu jenom podepíšou. To by mě ani nebavilo. Když se autor pod něco podepíše, tak tam musí být jeho vize.

Je tvorba sochy v čem podobná  tvorbě šatů?
Je to něco podobného jako postavit šaty. Myslím, že už si to po třiceti letech zkušeností mohu dovolit prohlásit. Kdo umí dobře postavit trojrozměrné šaty, umí postavit i sochu. Musí být krásná ze všech stran, stejně jako šaty.

Jak dlouho trval proces výroby skleněných šatů?
Jedny šaty (existují dvoje, druhé jsou inspirovány orchidejí) jsme dělali přes měsíc. Jen tak pro zajímavost, jeden skleněný plát váží kolem 12 kg, celé šaty 100 kg.

Máte obrovský tvůrčí záběr. Navrhujete šaty, šperky, bytové doplňky, teď už i sochy, kam půjdete dál?
Člověk jde tam, kam ho posouvá svět. Musíte umět reflektovat požadavky doby. Mluví se o globalizaci, ale stále se cení umět přijít s něčím novým. I to, co je zdánlivě okoukané a jednoduché, můžete přetvořit v něco úžasného, něco neobyčejného. Příkladem je tato socha.

Co vás inspiruje?
Může vás inspirovat cokoliv. Letištní hala, recepce v hotelu, setkáním s každým člověkem vám může něco dát. Sleduji samozřejmě práci výtvarníků na celém světě a začala jsem si svoje nápady i archivovat.

Navrhujete bohatě vyšívané róby, svatební šaty princezen, modely  velice nákladné, zdobné, které sama dotváříte malbou. Nepřejedlo se vám to?
Je to samozřejmě rutina, ale nemůže se vám přejíst nic, když sama sebe provokujete k tomu, abyste do toho dala něco nového. Kdybych měla pocit, že se mi to přejedlo, stagnovala bych, ustrnula, a to by byl konec.

Proto jsem hledala nové možnosti a přišla třeba na využití digitálního tisku. Je to na rozdíl od pracné malby rychlé jednoduché a přitom velice efektní.

O šatech princezen toho bylo napsáno už mnoho. Spoustu zajímavostí si můžeme přečíst i ve vaší knize, ale nemáte náhodou nějakou vtipnou příhodu?
Zrovna nedávno mi volali z recepce mé výstavy v Obecním domě, že by si nějaká paní chtěla u mne objednat šaty z výstavy. Byla to princezna ze Saudské Arábie. Samozřejmě to devčata nepoznala, přece nebude chodit v dlouhých šatech, měla na sobě džíny a tenisky, protože byla v lázních. Ale já se v tom světě pohybuji už třicet let a vím, co a jak. Dozvěděla se o mé výstavě a náhoda přála tomu, že jsem byla v té době v Praze. Objednala si pro sebe a svoji dceru šaty z výstavy. Velmi obdivovaly prezentaci a mé studio v Obecním Domě.

Jak ty šaty pak zkoušíte?
Nezkouším na zákaznicích. Na základě měr si přesně vycpu pannu a odevzdám šaty hotové. A ještě se mi nikdy nestalo, že by šaty neseděly, nebo že by byl někdo nespokojený. Tím jsem také překvapila jednu klientku v Čechách. Divila se, že se tady šaty běžně zkouší třikrát až čtyřikrát. To byste se unavila vy i já, řekla jsem jí. Byla úplně unešená, šaty jí padly perfektně

Určitě jste se tady setkala se závistí. Máte srovnání. Jak se vnímá úspěch tady a v Libanonu?
Tady se slovo závist skloňuje snad ve všech pádech a já to nemám ráda. Přece jakoukoliv konkurenci můžu brát jako motiv, výzvu k zamyšlení, jak udělat něco jinak a třeba i lépe. Proč se nenazývá slovo závist třeba motivací? Lidé se tím i obhajují, že za úspěch se platí, úspěch se neodpouští atd. Do určité míry je to pravda, ale je na každém, aby se sám snažil.

Skrze úspěch jsem tady ztratila spoustu přátel. Téměř žádné nemám, a pokud ano, tak jsou to přátelství navázaná při spolupráci. Ta buď pokračuje, nebo se to zasekne. Tady musíte mít na všechno perfektně vypracované smlouvy a právníky. To v Libanonu neexistuje, máme firmu přes třicet let a skoro jsme nepotřebovali právníky. Tam by si nikdo nedovolil vás ošidit nebo podvést. Tam funguje tradicionalismus rodinných firem, které si zakládají na dobré pověsti. Každá negativní reference ji může stát existenci. Kdybych já jako známá osoba o někom prohlásila, že něco udělal špatně... to nikdo neriskuje a radši přijede ještě v noci a svou chybu napraví. Takhle to tady bohužel nefunguje.

Jste známá, slavná, žádaná. Jak to, že vaše nádherné šaty ještě neoblékají celebrity na červeném koberci v Hollywoodu nebo v Cannes?
Nabízeli mi, abych dělala šaty pro red carpet, ale to je tvrdě zaplacené. Musíte hodně zaplatit za to, že si vaše šaty oblékne nějaká hvězda. Hvězdy nerozhodují o tom, co budou mít na sobě, za tím je tvrdý byznys a mediální kolotoč. Na to Makram nechtěl přistoupit, a když jsem se léta obešla bez červeného koberce, obejdu se bez něj i nadále.

Stejně by si všichni návrháři, kteří šijou na červený koberec, přáli být na mé pozici: šít pro nejmocnější ženy světa, princezny. Tam se jen tak nedostanou, i kdyby nabízeli šaty zadarmo tak, jak často dělají pro hvězdy na red carpet.

Když už jsme u těch VIP, co říkáte tzv. módní polici v našich časopisech? Vy, která se pohybujete mezi těmi nejbohatšími ženami světa, a najednou přijedete na tenhle malý píseček.
To je úplně směšné, co někteří napíšou, z toho se mi protáčejí panenky. Je to tak ponižující, že nad tím už musím mávnout rukou. Jedna paní redaktorka mi chtěla asi ublížit a napsala o mně, že mám zdevastovaný obličej plastikami... já bych ji chtěla poznat a pozvat, ať se mnou stráví celý den, ať v šest ráno vstane, hodinu cvičí, pak celý den tvrdě pracuje a večer jde ještě do fitka.

A pak ať napíše, že neumím unést stáří. 

Víte, já jsem taková bojovnice za právo a tyhle neodborné soudy, co tady kvetou na stromech, mě vytáčí. Chtěla mi vědomě ublížit a já bych ji mohla klidně žalovat, ale neudělám to. Ať se mnou stráví den a třeba na mě změní názor.

A přesto přese všechno sem jezdíte
Na Středním Východě je doba strašně rozháraná, to je opravdu sopka, která může vybuchnout. Stále se mluví o občanské válce, ale ve skutečnosti je to všechno jinak... ale nebudu se bavit o politice…

Začala jsem sem vozit svůj archiv, protože mám strach, že když to tam bouchne, přijdu definitivně o všechno. Bývalý primátor mi nabídl udělat tady výstavu. Ta první měla obrovský úspěch a přišlo na ni 82 tisíc lidí za tři týdny. Fronta stála až do Celetné.

výstava

Prý jsem tady „nadzvedla trubky“, takhle vtipně to nazval a navrhl mi, abych udělala stálou expozici. A já nadšeně souhlasila. „Sežeňte prostory, já to nainstaluju a věnuju Praze.“

Jenomže to není jen tak, věnovat něco národu.

výstava

výstava

„Meda Mládková by mohla vyprávět,“ dodali všichni přítomní, ale Blanka Matragi je „buldozer“, který dokáže všechno, co si zamane. Náš čas věnovaný rozhovoru utekl jako voda a Blanka se musela věnovat svým hostům, uměleckým sklářům z Nového Boru.

skláři

Přeji jí do budoucna méně závistí a hodně takových výzev

Mimochodem se skláři se také moc krásně povídalo. Dostala jsem od nich pozvání do sklárny, až budou dělat něco zajímavého. S radostí jsem souhlasila, takže se snad můžete těšit na zajímavou reportáž.

Foto: Michal Protivanský. Pohledy do expozice výstavy a momentky z instalace skleněné sochy

Čtěte také:

Reklama