Dušičkové příspěvky bereme postupně v řadě za sebou. Tento od čtenářky black.bird.third byl psán přesně o půlnoci. Takže si ho můžete přečíst teď, a pak třeba ještě i o půlnoci. Rozhodně za to stojí.

Památku zesnulých v naší rodině držíme. Asi jako každý. Jezdíme po hřbitovech, zapalujeme svíčky, pokládáme věnečky. Vždy zavzpomínáme na toho kterého nebožtíka. Jaký byl, jaké na něj máme vzpomínky. Na hřbitovech nebrečím. Je to asi tím, že kdo od nás zemřel, tak je to již delší dobu. A čas rány částečně zahojil. Ale ani se na hřbitovech nesměji. Hřbitov je pietní místo, kde si má člověk zavzpomínat na své nejbližší. Spíš jsem zadumaná. Přemýšlím. Jestli je něco po smrti. Jestli se po smrti všichni setkáme. A bude to v nebi? Nebo v pekle, nebo v očistci? Je vůbec peklo, očistec, nebe? Tolik otázek mě napadá hlavně o dušičkách. Vědět babička, nad čím přemýšlím, hnala by mě okamžitě ke zpovědi (byla jsem tam jen jednou). A navíc bych dostala přednášku, že je i nebe, i očistec, i peklo.

Věřím, že něco nad námi je. Určitě jsou to duše mrtvých. Netuším tedy, kde jsou, ale někde určitě být musí. Třeba se teď usmívají (může se duše usmívat???) a dívají se na nás, co to tady na tom světě vyvádíme. Jak se honíme za penězi, kariérou, úspěchem,… když to stejně jednou skončí. A všichni si nakonec budeme rovni.

A vyvolávání duchů? Taky jsem měla tu čest. Jednou, nikdy více. Bylo mi asi sedm. Byli jsme s rodiči na dovolené u Lužnice. Mládež se chystala večer vyvolávat duchy. Já to měla zakázané od rodičů. Brečela jsem v chatce, že o něco přicházím. Vyvolávání proběhlo beze mě. Jenže když vyvoláte ducha, musíte ho zase odvolat. A to jsem si již prosadila. Já, strašpytel, seděla v temné místnosti s dalšími dětmi a mládeží kolem stolu. Na stole hořela svíčka. Jeden kluk mluvil s duchem. Ten mu odpovídal klepáním na zavřené okno a pohybem skleničky obrácené dnem vzhůru po papíře s písmeny. A najednou svíčka zhasla. Ale žádným sfouknutím. Prostě zhasla. V místnosti zavládlo zděšení. Všichni křičeli, tlačili se ke dveřím. Ty byly zavřené a nešly otevřít. Mačkali jsme se a strkali, až nakonec dveře povolily. Jestli je někdo držel, to už dnes nevím. Víckrát jsem už na žádnou duchařinu jít nechtěla.

Píšu tento článek a před chvílí začalo cosi slabounce pískat. Takový divný zvuk. Ještě jsem ho neslyšela. Podívám se na hodiny. A je přesně půlnoc. Po zádech mi projel chlad. Asi si zahrávám s duchy. Třeba umí číst myšlenky. Nebo umí číst. Umí duch číst? Když jsou to duše lidí a lidé číst umí. A jsou to duše lidí? A jsou vůbec duchové? Myslím si, že to je nad moje chápání.

Ať jsou či nejsou, měly by mít klid. Neměli bychom je vyrušovat. Třeba se jednou potkáme.

Jdu spát. Začínám se bát. Ten malý strašpytel je někde ve mně pořád schovaný.

black.bird.third

pozn.red.: text nebyl redakčně upraven

_________________________

Máte naprostou pravdu v tom, že duchové se nejen vyvolávají, ale o hodně těžší je poslat je i zpátky. Je vidět, že máte zkušenosti. Byť jednou a byť jako malá, alespoň jste mohla dnes sepsat tento zajímavý příspěvek ))
Děkuji za jeho poslání a mějte pěkné a pokud možno klidné Dušičky.
Saša

Téma dnešního dne: Dušičky a duchové

  • Uctíváte Památku zesnulých?
  • Vzpomínáte s úsměvem nebo s uplakanýma očima?
  • Pokoušela jste se někdy dostat své blízké zemřelé „zpátky k nám“?
  • Máte zkušenosti s duchařinou?
  • Zúčastnily jste se někdy nějaké spiritistické seance?
  • Věříte, že je „něco“ nad námi?
  • Věříte, že nás naši zemřelí „vidí“ a svým způsobem i ochraňují?

Pište na redakční e-mail: redakce@zena-in.cz

Toto téma je mi velmi blízké, a tak se opravdu moc těším na vaše příspěvky.

  • Všem pisatelkám, které se zúčastní dnešního tématu, bude přiděleno 500 bodů do věrnostní soutěže.
  • A jeden nejzajímavější příspěvek bude ještě zvlášť odměněn pěkným dárkem: dvěma knihami z nakladatelství Knižního klubu

knihy

Reklama