Reklama


Nechci se posmívat, ale v souvislosti s dnešním tématem jsem si vzpomněla na svou první práci v cizině. Byla to Prodaná nevěsta v Bulharsku, v městečku Russe, koncem osmdesátých let. Měla jsem tým skvělých švadlen a bez problémů se domluvila rusky. Hůř na tom byl kolega - výtvarník scény. Vyfasoval bandu ignorantů a jeho jazykovou výbavu jsem vám představila v titulku. Obávám se ale, že i kdyby mluvil plynnou bulharštinou, nebylo by mu to chudákovi nic platné.
Byli to karbaníci, nemakačenkové a opilci. Většina divadelních dílen voní čerstvým dřevem, tady to páchlo levnýma cigárama a rakií. Nakonec je přece jenom dokopal k nějakému výsledku, ale za cenu vlastního zdraví. Neznám klidnějšího a mírumilovnějšího člověka, ale když spatřil na scéně po xté připomínaný nedodělek, vystřelil a o opěrku sedadla si urazil čéšku. Do Prahy odlétal s holí a zapřísaháním, že už ho nikdy v životě do ciziny nedostaneme.

Za tři roky s námi letěl do Finska. Koleno se jakžtakž zahojilo a na bulharskou anabázi pozapomnělo. Horší to bylo s komunikací.
Moje „socialistická“ angličtina ze střední školy a flákaná z vejšky za tou jejich silně pokulhávala. Jeho němčina doslova belhala. Nicméně, neznám lepší jazykový kurz než být dennodenně v cizím prostředí a nemít možnost „žbleptnout" česky. To se vám pak zdají i sny v angličtině.
Do Finska jsem se průběžně vracela téměř každý rok. Skoro jako domů. Měla jsem to štěstí navrhovat kostýmy a někdy i celou výpravu k sedmi inscenacím. Bydlela jsem převážně v rodinách, kde nejvíc poznáte. Finové jsou báječní lidé a narozdíl od většiny Čechů vám upřímně přejí úspěch a dokáží ocenit, že něco umíte. Nezávidí, nekradou a drží slovo. Někdy byli na můj vkus málo temperamentní a všechno moc dlouho řešili, ale to je tím, že chtějí každému zúčastněnému dopřát vlastní prostor k vyslovení názoru. I to nejmenší kolečko v soukolí je pro ně důležité. Pod slupkou zahuhlaných medvědů se ale skrývá obrovská ctižádost a touha prosadit se ve světě. A jsem moc ráda, že se jim to daří.

Letos jsem dostala pracovní příležitost v Norsku a byla jsem zvědavá, co mají tyto dva severské národy společného. Jedním se rozhodně liší. Objemem pasu. J Berte mě trochu s nadsázkou, to je profesní deformace.
Finové jsou podstatně zavalitější, robustnější. Norové jsou většinou štíhlí, vysocí, krásní. Ale mají podobnou náturu. Málo temperamentní a neumí improvizovat. Na všechno mají dost času a to mě někdy přivádělo k šílenství. Ale možná je to tím, že když je v Česku dost času, nebývá to většinou nikdy, dvakrát se řeže a jednou měří a slovo je jen pár hlásek vyřčených do vzduchu.
Přesto bych neměnila.

A co vy, milé ženy-in?

Jakou máte vy zkušenost s cizinou?
Pracovala jste někdy v zahraničí?
Jaké to má podle vás klady a zápory?
Co bylo pro vás nejtěžší?
Kolika jazyky se domluvíte?
Doporučila byste to?
Jaká jsou rizika?
Pustila byste na zkušenou své děti?
Co zahraniční brigády?

Napište nám svůj názor, postřeh, podělte se o zkušenosti.
Nejzajímavější příspěvek odměníme pěkným dárkem.