Škoda rány, který padne vedle, praví se v jednom starém přísloví. A v Bibli se dočtete, že: "Kdo šetří hůl, nenávidí svého syna, kdežto kdo jej miluje, trestá ho včas." (Př 13,24) Tradice fyzických trestů je zkrátka v naší kultuře hluboce zakořeněna. Až v posledních desetiletích se prosazuje názor, že fyzické tresty jsou zbytečné, ba že přímo poškozují psychiku dítěte, učí ho násilí a vůbec, všemožně mu škodí.

Dnes už veřejnost leckdy přísným okem shlíží i na rodiče, který zfackuje svou ratolest, natož aby se něčeho takového odvážil třeba učitel. Přitom časy, kdy učitelé bili děti rákoskou nebo ukazovátkem nejsou zas tak daleko. A leckdo z nás snad ještě vzpomene na pedagogy, kteří v rozrušení metali po žácích houbou, křídou a ten náš dokonce i svazkem klíčů.

Ale kromě těchto drobných excesů jsem se já osobně už na školách s fyzickými tresty nesetkala. Zato doma nás jako malé řezali ostošest - a abych nebyla nespravedlivá, měli proč. Vždycky, když jsem provedla nějakou pořádnou lumpárnu, následoval tradiční rituál - tatínek otevřel skříň a já si mohla vybrat. Tím tenkým řemenem to strašně bolelo, zatímco široký, z měkké kůže, nebyl na zadku skoro cítit. Jenže já si, po vzoru hrdinného náčelníka Apačů, který ještě u mučednického kůlu radil svým trýznitelům, jak mu mohou více ublížit, většinou vybrala ten tenký, koženkový. A pak jsem skrz zaťaté zuby cedila steny a posměšně si měřila své dva sourozence, které buď výprask ještě čekal, nebo kteří ten můj naopak zavinili, protože rodičům něco "práskli".

Pořádný výprask byl zkrátka skoro otázkou cti - ne že bysme zlobili kvůli výprasku, to zas ne, nebylo to nic příjemného, ale když už nás "bledé tváře" zajaly, nebo když někdo, obvykle nejmladší sestřička, zradil a bídně kolaboroval, nebylo zbytí - bylo třeba nést bolest hrdinně a s pohrdáním, vmeteným do tváře našim mučitelům.

Výprask měl ovšem svá jednoznačná pravidla - byl, alespoň z mého hlediska, výsadou rodičů. A tak když se mi jednou pokusil uštědřit facku dědeček, který nás hlídal, vrátila jsem mu ji až to plesklo. Taky babička se mohla s vařečkou marně namáhat - obvykle jsme se prostě nenechali chytit. A když se na mě jednou pokusila vztáhnout ruku sousedka, pokousala jsem ji. Byla jsem zkrátka pěkně zlobivé dítě...

Nejen kvůli svému dětství nejsem odpůrcem fyzických trestů - myslím si, že přiměřený a především srozumitelný fyzický trest - tedy takový, kdy dítě ví, zač je trestáno a samo uznává nutnost trestu - je spíše přínosem. Ten kdo trestá musí být ovšem dítětem respektován jako autorita, a autorita se bitím vynutit nedá - na to by neměli zapomínat nejen rodiče...

 

 

 

Trestali Vás rodiče fyzicky?
Dostala jste někdy facku?
Zlomili o Vás rodiče vařečku?
Vztáhl na Vás ruku učitel?
Jste pro fyzické tresty doma?
A co ve školách?
Kdo má právo trestat dítě?
Jak trestáte své děti?

Napište nám o svých zážitcích z dětství i o svých dětech na redakce@zena-in.cz a vyhrajte zajímavou cenu!

Reklama