Nikomu nic zlého nepřeju, nikomu nezávidím. Je mi s tím líp. Nechovám se tak cíleně, mám to v sobě, a ani se nemusím snažit. Když si vzpomenu na své dětství, určitě jsem se neměla tak, jako třeba některé moje spolužačky, o moři a krásném oblečení jsem si mohla nechat jenom zdát, ale stejně jsem jim nezáviděla!  Spíš mi to bylo jenom líto, že na tom nejsme podobně.

Moje kamarádka z Ruska mi obohatila duševní obzor o kategorie závisti: prý existuje černá a bílá závist. Když někomu závidíme „bílou závistí", znamená to totéž, jako bychom mu to zároveň i přáli  - a nemyslíme tím nic zlého a zákeřného.
Černá závist už je horší, ta ubližuje. Závistí se můžeme v krajním případě tak užírat, až nás to samotné poškodí. A když už pak získáme kýženou věc, pak už nám to stejně velkou radost neudělá, závist nás pokřivila tak, že si to nevychutnáme. Vzpomene si ještě někdo na krásnou Grossmanovu písničku Závidím? Zpívala ji Naďa Urbánková. V době jejího vzniku jsem netušila, jakou hloubku mělo Grossmanovo vyznání v písni, čím právě procházel, byla to vlastně jeho veřejná zpověď a přiznání se k těžké chorobě. No, já jsem tenkrát nad podobnými věcmi nefilosofovala, nanejvýš jsem přemýšlela, v jakém sáčku" ten student je... zpívá se tam přece studentu v sáčku lásku závidím, a to věc je zlá..." Definice závisti je možná hodně obtížná, když se nad ní zamyslíte.

Gerda


Milá Gerdo,
děkuji za krásná slova.
Na Grossmanovu písničku jsem si také vzpomněla, a když si to člověk spojí do souvislostí, musí ho zamrazit.

Reklama