hyena

Pořád se tady zabýváme ženami, jimž ztrpčují život zlí muži, jež jsou týrané hysterickými a psychicky nevyrovnanými manžely. Není to ale tak jednostranné v naší společnosti. Řeknu vám o opačném případu. Alespoň tedy z mého pohledu…

Dlouhou dobu, něco kolem deseti let, jsem měla možnost sledovat tenhle pár věkem tak odlišných dvou lidí. Ona vždy hezky oblečená, prvotřídně upravená dáma, jejíž modely daleko převyšovaly cenu běžné konfekce. Proč ne, řekne si člověk. Když si to může dovolit…

On o dvacet sedm let starší, skromný, příjemný člověk. Na dálku zdravil a usmíval se. Choval se nenápadně a jako by splýval s okolím.

Paní Ladu jsem moc ráda neměla a nebylo to proto, že chodila výstředně oblečená, že „voněla“ jako koncentrát něčeho moc agresivního, nebo pro její nepřehlédnutelný ruský přízvuk.

Je mi jedno, jestli nosí na hlavě cedník a na něm třeba cihlu.

Kdyby byla slušná, asi bych časem překousla i fakt, že je Ruska.

Drž hubu a táhni

Vadila mi něčím jiným.

Despektem, s jakým shlížela z jakéhosi pomyslného soklu na druhé, neomaleností, s jakou jednala se svým mužem, a také tím, že nikdy nepozdravila první ani sousedku o mnoho let starší.

Svůj názor na paní Ladu jsem si dotvořila v jeden den, když jsem stála frontu v krámku v naší ulici. Onen pár nakupoval přede mnou. Jednala s ním jako se psem. Dones tohle, zvedni to, podrž to... on plnil všechno, co řekla, a ještě s ní mluvil velice hezky. Potom řekl, jestli by nebylo lepší vzít ten balený chleba, už nevím, jak to zdůvodnil…

„Drž hubu!!!“ zařvala a vrazila mu do rukou tašky. „Táhni, prosim tě - kryple,“ zakončila ten rozhovor a doslova ho kolenem vystrčila ze dveří.

Stála jsem tam jako připínáček. Nebyla jsem vůbec schopná to mozkem hned pojmout. Ona mě úplně konsternovala. Vážně jsem se nezmohla ani na to, abych něco řekla. Jen jsem se otočila na paní „hokynářku“. Musela jsem mít naprosto zděšený výraz.

„To se, Michalko, ani nesnažte pochopit, a kdybyste věděla všechno...“ řekla mi na mé ohromení. „To je taková svině, že nic snad horšího ten chudák nemohl potkat.“
„A proč si to proboha nechá líbit?“
konečně se mi vrátila řeč.
„To je, Míšo, právě to, co nevíte.“
„Co??“
„Víme to tady všichni, že si ji Přemek bral, když jí bylo čerstvých osmnáct let, jinak by ji vyhostili a ona neměla nikoho. Její otec sedí a matku jí utrápil.
Přemek Ladu našel tehdy doslova na ulici. Přitáhl ji sem, platil náročnou odvykací kúru… Dal jí všechno, protože sám přišel o oba sourozence, když byli maličcí. Vyrůstal jen s otcem, který ho tloukl. Snad jí chtěl všechno vynahradit. Nakonec si ji i vzal, aby měla občanství. To udělal po tom, co se dozvěděl, že je nevyléčitelně nemocný. Snad doufal, že se o něho postará, až nebude moct chodit.“
„On nebude moct chodit?? A proč proboha?“
„Má nějakou nemoc kloubů a svalů, co se nedá léčit.“
„Je to strašně slušný člověk. Nikdy o ní neřekne nic špatného a ona ho i tluče. Mají zahradu vedle nás. On má bolesti. Tý mrše je to jedno.“

Šla jsem tehdy domů jako ve snu. Tolik zlého jsem nějak nemohla hned naráz zpracovat.

Když jsem se stěhovala do Varnsdorfu, Přemysl ještě chodil.


Nedávno jsem potkala bývalou sousedku a hned jsem se na něho ptala.

„Jezdí na vozíčku. Sám. Nemůže už na nohy. Ta jeho mrcha bere všechny jeho peníze a doslova před očima se mu tahá s nějakým Rusákem. Nedávno jsme jí navrhly s paní Netušilovou, že mu opatříme pečovatelku. Ta nás hnala! Byly jsme rády, že to do nás nenasypala z Kalašnikova. To je jasný, přišla by o prachy. Tehdy jsem se neudržela a řekla jsem jí: Co jste to za zrůdu? A víte, co mi řekla? Že ona má skvělé vychování!!! Kdyby to nebylo tak smutné, asi bych se smála. Nedá se s tím asi nic dělat. Ona ho postupně likviduje a ten mamlas napsal všechno jmění i dům na ni.“


Pijavice?

NE, poté, co jsem měla jednu na sobě přisátou při reportáži o hirudoterapii a ona mi pomohla, vím, že pijavice bych se tím příměrem hluboce dotkla.

Přemýšlím… snad bezpáteřní lidská hyena a zlý člověk možná s rysy sadismu – lhostejná, bezcitná, amorální, parazitující, leč zřejmě spokojená.

Člověk jen doufá v tu vyšší spravedlnost, protože ta pozemská jí nic nedokáže.

Kde není žalobce, není soudce.

Reklama