Reklama

Původní profesí je Barbora Hornychová zdravotní sestra, herečka a produkční. Jenže před dvěma lety se rozhodla jít zcela jiným směrem. Založila projekt Stáří s aktivní tváří a bez nároku na finanční odměnu pomáhá lidem v požehnaném věku dostat se z izolace domovů pro seniory zase ven, za zábavou a poznáním.

Máte pocit, že v Česku chybí zájem o seniory?
No právě. Kdo je senior? Podle některých kritérií jste jím už od padesáti. Ale dnes se dožíváme docela požehnaného věku a senior šedesátník a senior devadesátník je obrovský rozdíl. Myslím, že pro mladší seniory se toho dělá mnohem víc. Ale věk, kdy už je zle, ten už raději nikdo moc nechce vidět a řešit. Dokud jsme mladí a máme sílu, nechceme se myšlenkami na stáří vůbec zaobírat. Žádný produktivní člověk nemyslí na to, jak vypadá bezmocné stáří. Bojíme se na to jen pomyslet, natož o tom mluvit. Je to tabu, stejně jako smrt. Zapovězené téma. Tváříme se, že zemřeme mladí, krásní a zdraví. Ale to je velký omyl. Stáří přijde, a to úplně ke každému. To je jediná spravedlnost tohoto světa. Nikdo neuteče. A proto se jmenujeme Stáří s aktivní tváří, abychom pomohli těm dříve narozeným být aktivní, co to půjde!

hornychova

Barbora Hornychová (vpravo) s jednou z účastnic výletu.

Kdy a co vás ke vzniku projektu Stáří s aktivní tváří inspirovalo?
Oficiálně byl projekt Stáří s aktivní tváří – JDEME VEN zapsán v minulém roce, ale předtím nám zabral přibližné rok příprav. Už dlouho jsem v hlavě nosila myšlenku na projekt pro „staré“ seniory. Když se totiž potkáte se skutečným pozdním stářím svých nejbližších, teprve si skutečně uvědomíte, o co se jedná a jak složité toto období pro staré lidi a jejich rodiny je.

Když už je opravdu zle a není síla na život bez pomoci druhých, musí naši senioři odejít do seniorských domovů. Je tam o ně skvěle postaráno, všechno mají, servis, péči, program, aktivity… Ale má to jeden háček. Vše se odehrává za zdmi Domova. Je to takový tábor pro seniory, ze kterého se ovšem po prázdninách nejede domů.

Jsou tam na pořád, na dožití. Takže ztrácí kontakt s vnějším světem, už nemohou to, co dříve bylo samozřejmostí, dostávají se do sociální i lidské izolace.

Proto jsem se rozhodla, že náš projekt se zaměří právě na seniory trvale žijící v těchto zařízeních a pomůže jim vyrazit VEN. Doprovázíme je na různé akce mimo zdi Domova. Jejich věkový průměr je 83 až 93 let.

foto1

Říkáte „my“, kdo vám pomáhá?
Podařilo se mi nadchnout pro myšlenku čtyři kamarádky.

Každý si stěžuje, že nemá na nic čas. Kde jej berete vy?
Ve spolku jsme sice čtyři, ale jen já se mu mohu věnovat na plný úvazek. A to mám ještě pocit, že den je moc krátký. Starám se o veškerou organizaci, kontakty a produkci akcí a shánění finančních prostředků. Někdy sedím hodiny u počítače a hledám vhodný program, někdy se scházím s nejrůznějšími lidmi a domlouvám co nejlepší podmínky, píšu žádosti o granty a dotace, hledám sponzory a přesvědčuji lidi o potřebnosti našeho projektu. Zatím vše bez nároku na cokoli, naopak spolek financujeme z vlastních zdrojů.

Co je vám tedy odměnou?
Spokojenost a úsměv našich seniorů. A až se nám podaří sehnat dostatek finančních prostředků, těšíme se, že budeme jezdit víc a víc, a časem bude Prahu brázdit naše vlastní auto plné staříčků jedoucích na výlety. To je náš sen.

S jakými Domovy spolupracujete?
Zatím spolupracujeme se čtyřmi pražskými domovy pro seniory, každý má měsíčně jednu až dvě akce. Ty já vyberu, v některých domovech osobně představím na pravidelných setkáních, jinde je nabídnou aktivizační nebo sociální pracovníci a napíší mi seznam účastníků, kteří mají zájem vyrazit. Od května rozšiřujeme náš záběr o další domovy na Praze 10.

foto3

Co pro vás takový výlet obnáší?
Před Domov přistavíme speciální auto, naložíme staříčky a vyrazíme, např. do divadla. Pronajímáme si speciální autodopravu s plošinou pro vozíky, protože asi třetina klientů je na vozíku. Je pro 6 seniorů a dvě jedeme jako doprovod.  Na delší akce musíme být i tři.

Takže s sebou berete i tělesně postižené seniory – to musí být asi náročné.
Ano bereme, většinou máme ze šesti klientů dva na vozíku. Na kratší akce to není problém, jsou „ jen“ na vozíku a máme plošinu. Auto nás doveze kamkoli a vybíráme zásadně bezbariérové akce, což je už dnes docela dobré a omezení jsou minimální. Na delší akce pak pojede jako dobrovolnice i kamarádka lékařka a jedna z nás je zdravotní sestra.

foto2

Podle čeho volíte účastníky výletů?
V každém domově jsou sociální a aktivizační pracovnice, které nabídnou klientům výlet podle jejich zájmů. Ony nejlépe vědí, kdo raději divadlo či koncert, kdo besedu nebo výlet na zámek, či přírodu. Upozorní na fyzické i psychické možnosti. Jsme v kontaktu a dolaďujeme vše za chodu. Senioři už vědí, že každý měsíc se něco bude dít a já se snažím, aby byl program pestrý a postupně si vybral každý. Zatím jsme bohužel finančně omezeni a více než jedno auto na domov měsíčně si nemůžeme dovolit.

A jak vybíráte výlety?
Nejprve musím vyhledat akce, aby byly vhodné pro věkovou skupinu, fyzicky nenáročné, finančně dostupné a časově vhodné. Večer už bývají unavení, proto jezdíme převážně dopoledne a odpoledne. Večerní akce jsou výjimečné, jen pro některé zdatné klienty. Do divadel chodíme hlavně na odpolední představení a veřejné generálky. Na léto připravujeme první výlety ven do přírody. Čeká nás posezení u ohně s písničkami, piknik a první návštěvy hradů a zámků v okolí Prahy. Na každé místo musím nejprve dojet, ověřit vhodnost a domluvit průběh celého výletu včetně takových maličkostí, jako jsou bezbariérové toalety.

foto4

Zdroj foto: Archiv Barbory Hornychové

Na jaký realizovaný výlet vzpomínáte nejraději?
Co se týká nejsilnějšího zážitku, tak nejraději vzpomínám na prosinec loňského roku na naši úplně první akci. Byli jsme pozváni na adventní koncert naší patronky Martiny Kociánové a harfenistky Kateřiny Englichové. Jedna naše klientka na vozíčku, taková křehounká třiadevadesátiletá dáma, měla po celou dobu zavřené oči a vypadala, že spí. Když produkce skončila, otevřela oči a povídá: „To byla taková krása! Jen ta Vltava nebyla celá, trošičku to zkrátily, to já poznám.“ A mně v tu chvíli došlo, že někdy staré lidi podceňujeme.

Čtěte také: