Bulvár

Běžíme jako voda, běžíme pro vodu

Začalo to tak trochu jako akční film. Na hodinkách mi blikalo 2:15 ráno a před synagogou na Andělu stál taxík s nastartovaným motorem. Naskočila jsem, a ještě než jsem sáhla po pásu, už jsme jeli.
„Andrea Maršáková,“ představila se mi sympatická blondýnka na místě spolujezdce a vzápětí zvedla mobilní telefon. A zase ho položila. Vjeli jsme do tunelu.

 

 

 

 

 

...běžíme, abychom přinesli zprávu každému člověku v každém městě...
Ve skutečnosti to samozřejmě začalo mnohem dřív - roku 2002 v USA. Ale o tom už jsme vám psala (tady). Takže zpátky ke včerejší noci. Zastavili jsme na Podbabě, za zábradlím se líně vlekla Vltava a před zábradlím se protahoval sedmadvacetiletý David Christof, usměvavý rodák z Prahy. A na nás se s přátelskými pozdravy a s angličtinou v těch nejrozmanitějších provedeních a přízvucích vrhl podpůrný tým.

...vzpomínajíce na syny a dcery, matky a otce...
To byl vlastně ten nejsilnější zážitek včerejší noci - od prvního okamžiku bylo jasné, že tohle je parta, která táhne za jeden provaz, pojí je stejná myšlenka a žene vidina stejného cíle. Oběhnout zeměkouli. A získat vodu pro lidi, kteří umírají v důsledku jejího nedostatku nebo špatné kvality. Vzali nás úplně samozřejmě mezi sebe, stejně jako před chvílí kameramana České televize a Davidovy rodiče, Milana a Dášu.

...na těch šest tisíc lidí, kteří zemřou každý den...
„Kolik už máte v nohách?“ zeptala jsem se Davida. Takhle z blízka působil křehce a trochu nesměle, ale jakmile promluvil, bylo jasné, že v odpovídání novinářům už má praxi.
„Asi sto dvacet mil. Kolik je to vlastně kilometrů? No, vynásobte si to jednou celou šesti,“ mávl rukou nad počty. Za téměř deset let v USA už si zvykl přemýšlet v jiných jednotkách.
„Kolik uběhnete za den?“
„Běžíme hodinu dvacet až hodinu třicet a uběhneme tak šestnáct kilometrů,“ přešel přece jen milosrdně na pro Čechy pochopitelnější míry. „Běžíme čtyři dny a pátý den máme volno.“
„A kolik vás ještě čeká?“
„Jsme na cestě teprve osmnáct dní a poběžíme až do čtvrtého září, takže mě osobně něco přes dvanáct set kilometrů. Celá trasa má přes dvacet čtyři tisíc kilometrů a je nás na ni ve štafetě dvacet. Střídáme se v pěti týmech po čtyřech lidech. Přitom jsou to lidé z různých zemí - z Izraele, Japonska, Keni, Indie... celkem třináct národností.“

...protože se nedostali k čisté vodě...
„Jak se vám zatím běží?“
„Dobře. Abych řekl pravdu, tak se mi běží líp, než když běhám sám. Horší je cestování. Jsme v autě šest až osm hodin denně, pak hodinu a půl běžíme, pak jsme v hotelu, samozřejmě každý den v jiném. Ale teď se těším na Prahu.“
„Kdy jste v ní byl naposled?“
„O Vánocích.“
„Nemrzí vás, že Prahou probíháte v noci?“
„Mrzí. Ale takový je život. Když máte oběhnout svět, nemůžete si všechno načasovat optimálně. A aspoň si to můžu užít - poběžím přes Karlův most a Staré město - přes den by to byl problém, bylo by tam strašně moc lidí.“
„Nevadí vám posuny času?“
„Vlastně ani ne. Běžíme totiž dvacet čtyři hodin denně, po týmech, takže první týden náš tým běhal od tří ráno do devíti ráno a spali jsme přes den, pak jsme přiletěli do Irska, kde byl jiný čas, ale i my jsme běhali v jinou dobu... Takže posunů času si v tom všem ani nevšimnete.“
„Jaký máte stravovací a pitný režim?“
„Musím pít hodně, ale není to jiné než když normálně trénuju. A samozřejmě se snažím jíst tak, aby mi to zbytečně nezatěžovalo žaludek nebo aby se mi při běhu nestávaly nehody a nemusel jsem hledat nějaké příhodné křoví.“
„Jak dlouho jste trénoval?“
„No, vlastně deset let. Tak dlouho totiž běhám. Žádný speciální trénink jsem ale neabsolvoval. Už jsem běžel devět maratonů, takže jsem zvyklý běhat. Při běžném tréninku absolvuju skoro osmdesát kilometrů týdně. To cestování a nepravidelný spánek je horší, ale s tím jsem počítal.“
„Co na to zdraví?“
„To víte, kolena občas bolí, ale já si říkám, že kolena můžu mít vždycky nový, ale srdce mám jenom jedno, a to si běháním trénuju. Takže dokud jsem zdravý, proč bych neběhal. Lidi si často myslí, že běhání není zdravé na klouby, ale hodně to závisí na člověku a taky to chce dobré boty a pořádný stretching.“

...běžíme, protože čas a voda, základ naší existence, utíká nám všem...
„Jakým terénem běžíte?“
„Většinou po silnici. Možná až v Mongolsku nás budou čekat nějaké místní cesty.“
„Když už mluvíte o tom Mongolsku, nebojíte se? Budete mít nějakou ozbrojenou ochranu?“
„Ozbrojenou snad ne, ale počítáme s tím, že od Běloruska až po Japonsko to bude trochu ostřejší a že už se nebudeme jen tak procházet, kam chceme, ale budeme se muset držet ve skupinách. Taky jsme museli absolvovat asi pět očkování proti nejrůznějším chorobám, už si na ně ani na všechny nevzpomenu.“
„Existuje něco, čeho se s souvislosti s během obáváte?“
„Bojím se zranění, ale myslím, že to tak hrozné nebude. Je to totiž jiné než závod. V závodu běžíte rychle, naplno, a to člověk nikdy neví, ale tady běžíme přirozeným pohodovým tempem. Tedy, pro nás pohodovým, pro netrénovaného člověka asi ne.“

...běžíme a vyprávíme příběh, který začíná utrpením a končí nadějí...
„Jak jste se k vlastně dostal k tomu, že běžíte kolem světa?“
„Žiju už pár let v Americe a jsem členem běžeckého klubu. Jednou mi přišel e-mail od hlavní běžecké organizace a v předmětu bylo „Chcete běžet kolem světa?“. Tak jsem řekl, no to je jasný, že chci, ale moc jsem tomu nevěřil. A pak jsem se podíval na stránky nadace a vypadalo to úžasně. Tak jsem se přihlásil, absolvoval jsem pár pohovorů, prošel zdravotním vyšetřením, že jsem v pořádku a že můžu běhat, a v březnu mi zavolali, že jsem měl štěstí a vybrali mě.“
„Co na to váš zaměstnavatel?“
„Já pracuju na univerzitě, takže mám dva měsíce prázdnin, ale ten jeden měsíc navíc jsem si musel vyjednat. Ale když zaměstnavatel slyšel, že je to pro dobrou věc, tak mi to povolil. Navíc díky našemu sponzorovi, společnosti Dow, máme hrazené veškeré náklady celé akce, takže všechny dary od přispěvatelů jdou přímo na vodu, dárci nepřispívají na nás nebo na propagaci projektu.“
„Chtěl byste něco vzkázat našim čtenářkám?“
„Vlastně to nejdůležitější - proč běžíme. 1,1 miliarda lidí na světě nemá pitnou vodu, a to je problém, o kterém veřejnost moc neví. Přitom se dá celkem jednoduše vyřešit.“

...běžíme, abychom vás zapojili do příběhu...
A pak už se běželo. Za ovací týmu a několika přihlížejících přiklusal zpocený Američan Richard Johnson a předal Davidovi štafetový kolík, na kterém je napsaná děkovná modlitba indiánů kmene Irokéz za vodu. David, doprovázený jedním ze členů týmu na kole, vyběhl. My jsme se naskládali do doprovodných vozidel a vyrazili zajišťovat cestu.

...vy jste řešení...
Všechno šlo hladce až ke Karlovu mostu. Tam auta nemohla, takže řidiči vyrazili oklikou a my, fotografií chtiví novináři a členové týmu, jsme se rozběhli po svých. I když David milosrdně zpomalil, stejně to byl veselý pohled - poklidně klusající běžec a kolem funící nešťastníci s foťáky. To tempo bylo skutečně pohodové jen pro zkušené maratonce. Ale běhání po Praze ve tři ráno má své půvaby. Karlův most byl pustý, až v uličkách Starého města nás okukovali zvědaví cizinci.
„Kam běžíte?“ zajímali se.
Dostalo se jim stručného vysvětlení.
„A můžeme běžet s váma?“
Proč ne...
A tak jsme k malému stánku na Staroměstském náměstí dorazili v poněkud větším hloučku.

...stačí jen rozhodnout se...
Stánek byl malý, protože na Městském úřadě Prahy 1 vládne byrokracie, nehezký to pohrobek let komunismu. A tak i ten malý stánek byl na náměstí, které podle někoho krášlí velikonoční a vánoční trhy, ale rozhodně hyzdí gigantická pódia nejrůznějších koncertů propagujících politické strany, vlastně nelegální. A muži zákona na sebe nenechali dlouho čekat. Na rozdíl od úředníků však projevili zdravý rozum i pochopení, a tak jen karatelsky pokývali prsty.

...běžíme a vyprávíme příběh, který může skončit takhle...
„Jak se ti běží?“ stihl se někdo zeptat Davida.
„Nádherně. Je ideální počasí na běhání.“
„Jak se dostanete přes oceán?“
„Letadlem. Zkoušel jsem běhat po vodě, ale nějak mi to nešlo, pořád jsem se propadal,“ zasmál se David a vyrazil, aby proběhl kolem domu svého dětství na I. P. Pavlova a předal kolík dalšímu členovi štafety, v níž nejstaršímu účastníkovi je šedesát a nejmladšímu třiadvacet let. A já jim všem popřála hodně štěstí a vyrazila domů. Byly čtyři hodiny ráno.

...za dvacet let už budeme spolupracovat, abychom přinesli vodu - přinesli život - dvěma stům milionům lidí na světě.

Poznámka autorky: Nadpisy jednotlivých odstavců jsou volným (neb má schopnost překládat se s nedostatkem spánku rapidně snižuje :)) překladem zprávy, kterou si běžci předávají při každém předání štafetového kolíku. Pokud si chcete přečíst její celé znění, sledovat, jak se běžcům bude při jejich devadesáti pětidenní štafetě dál dařit, přispět na budování studen a dalších zdrojů pitné vody nebo se dozvědět cokoliv dalšího o Běhu pro modrou planetu, nahlédněte na www.blueplanetrun.org.

Jakou největší vzdálenost jste v životě překonala "po vlastních"? Za jeden den? Chodíte běhat? Jak často? Chtěla byste běžet kolem světa? Nebo máte k běhání odpor?

soutěž - krém: pyranometr

   
19.06.2007 - Společnost - autor: Ivana Kuglerová

Komentáře:

  1. avatar
    [2] ivana.kuglerova [*]

    Asellus: Jo, to jsem si taky říkala, když jsme Davida honili s foťákama .

    superkarma: 0 19.06.2007, 10:58:56

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Anketa: intimní kosmetika
Anketa: Pečete bábovky?
Jaké hračky kupujete svým vnoučatům?
Anketa pro maminky: Jaké kupujete hračky svým dětem?
Průzkum na téma finanční zajištění

Náš tip

Doporučujeme