Paní Hanka (47) nebyla vždycky bezdomovkyní. Měla zázemí, manžela, děti i domov. Dnes stojí navlečená v několika vrstvách různých svetrů a bund před pražským obchodním domem vedle svého přítele Ivoše (49), který se zahřívá levnou vodkou. Hanka je inteligentní, má příjemný projev a je ochotná vyprávět.

 

Jak se člověk dostane na ulici?

Jsem z Moravy. Do Prahy jsem odjela původně za prací. Byla jsem zde v podnájmech a na ubytovně. Pracovala jsem u třídění novin, ale pak to nějak nevyšlo. Chtěla jsem se vrátit domů, ale dům, který jsem měla, jsem nechala napsat na jednu z dcer a ona, po mém návratu… Prostě jsem poznala, že už tam pro mě není místo. Tak jsem odjela zpátky do Prahy víceméně začít žít po vlastní ose nový život a také tak trochu zapomenout. Tady jsem potkala Ivoše.

 

A jiné děti nemáte? Někoho, kdo by vám pomohl?

Mám ještě jednu dceru, ale ta žije v Zurrichu a nemluví se mnou.

 

Proč?

Kvůli Ivošovi. Vadilo jí, že jsem  s ním a že ho mám ráda. Jenže já ho nechci odsunout jenom proto, že není právě – řekněme standardní typ.

 

Tak vy jste na ulici, protože je na ulici on? To snad ne.

Ne tak docela. I když - jestli ho mám ráda, je jeho způsob života i tím mým.

 

Kde spíte ?

Všude možně, většinou tady kolem obchoďáku. Už jsme ale spali i v kanále. Měla jsem tam strach, aby se nám něco nestalo. Navíc tam bylo opravdu hodně horko. Tady je zase pěkná zima. Ale teď už je to lepší. Člověk si zvykne. Na dnešek jsem spala tři celé hodiny.

 

A kde berete jídlo?

Já pracuji a mám malý důchod. Uklízím domy. Jsem ráda, že mám něco, abychom nemuseli žebrat. Brzy už budeme na ubytovně. Ivoš nepracuje, ale je vyučený automechanik a práci hledá. Nemůže ji ale najít. Všude mu říkají, že nepotřebují, a když chce příležitostnou práci, prý už mají Ukrajince.

 

Není bezdomovec jako bezdomovec 

 

Ivoši, jak vy jste se dostal na ulici?

No já jsem dal jednomu člověku 70 tisíc, aby mi zajistil bydlení – byla to záloha – a už jsem ho neviděl. Nemám nic. Každý večer se kouknu tady do kontejneru a také sbírám kabely a kovy, které potom prodám.

 

Redaktorka Míša s dvojicí bezdomovců.Proč se s ním nesoudíte?

Nevím jak, a ani asi nechci. Byl jsem dvanáct let ve francouzské legii, jsem zvyklý na těžké podmínky. Chci být svobodný. To hlavně.

 

Ivoš vyprávěl o legii a o tom, jaká je válka v buši. Pak dokonce „francouzsky" mluvil. Nebyla to ale francouzština zcela jistě a nemyslím, že pan Ivoš měl ponětí o tom, že francouzsky vůbec nemluví. Paní Hana na něho ovšem koukala jako na obrázek a doslova hltala každé jeho slovo. Každou chvíli ustupovala do pozadí, aby on mohl hovořit a vyprávět. Obdivovala ho a pokyvovala. Láska je doopravdy slepá.

 

Kde jste byli oba, když byla ta vichřice?

Hanka: Byli jsme tady (ukazuje na hromadu kartonových krabic), Ivoš byl unavený, tak spal. Kolem to lítalo a houkaly alarmy od aut. Dívala jsem se, aby na nás něco nespadlo.

 

Máte nějaký sen, Hanko? Nějaké velké přání?

Hlavně abychom měli s Ivošem to bydlení. Neumíte si představit, co je to mít střechu nad hlavou. Člověk to tak nějak pozná, až když o to přijde. No a pak bych moc chtěla, aby si ke mně dcery našly zase cestu. Byla jsem jim dobrou mámou. Chtěla bych se setkávat se svými vnoučaty (se slzami v očích), mám tři, víte, moc mi chybí, tahle role. Byla bych hodná babička, věřte mi.

 

A vy, Ivoši?

Já, no – já bych si přál, co bych si vlastně přál? Aby všichni kluci z legie byli tady!

 

Je dobré občas zavadit pohledem i o svět, který je od toho našeho tak vzdálený, že jej míjíme jako něco, co se nás nemůže týkat. Když pro nic jiného, tak alespoň pro tu chvilku, kdy za sebou zavřeme dveře vytopeného, pohodlného bytu a napustíme si teplou vanu. Takový běžný úkon a najednou dostane úplně jiný rozměr, nemyslíte?

 

Reklama