Nechci nic zlehčovat a vysmívat se už vůbec ne. Nechci vám ani kazit předvánoční idylu smutnými příběhy, ale šly tak blízko okolo mě, že nemohly nezanechat stopu. Zvláště teď v předvánoční čas mi osudy lidí, ke kterým se štěstí" obrátilo zády, připadají ještě tragičtější. Chtě nechtě si musím uvědomit, jak málo stačí, aby se člověk ocitl na dně. Mně se to stát nemůže," říkáte si? A kdo vám to zaručí?

První se stal mé známé a tak okrajově se týká i mé rodiny. Přišla za mým manželem s prosbou o finanční půjčku. Jindy veselá osůbka, sršící vtipem a obrovskou energií, se zdála na pokraji zhroucení. Měkkosrdcatý muž se slitoval a půjčil jí peníze připravené na zaplacení nové střechy. Celá šťastná utřela slzy, podepsala dlužní úpis a slíbila, že to do týdne vrátí. Týden uběhl a známá se neozývala. Práce na střeše skončily, bylo nutné doplatit zbytek, tak můj muž zavolal jejímu manželovi, aby věc popohnal. „Už se jí nedovoláš, v neděli se zastřelila,“ zazněla odpověď. Muž zalapal po dechu a vykoktal něco o dlužním úpisu. Máš smůlu, nechala dopis na rozloučenou, že dluží po bankách dva a půl miliónu, takže tvých pár desítek tisíc je …“ Snadno domyslet kde.

Co si na něm vezme? Jeho život je v troskách. Pár let do důchodu, bydlí ve správcovském bytě s platem pár tisíc, čeká ho exekuce, musí prodat střechu nad hlavou (pokud už není v zástavě u některé z bank) vlastní dceři a vnoučeti a stejně se z toho do smrti nevyhrabe. Myšlenka na další sebevraždu je ve vzduchu.
Ale je to řešení? Jak k tomu přijdou jejich děti? Budou muset řešit obrovské finanční závazky svých rodičů? Kdo jim pomůže? Stanou se z nich bezdomovci?
Myslíte, že to vidím až moc černě?

Co byste dělaly vy na jeho místě?
Znáte podobný příběh?
Komu se stal?
Ocitly jste se vy v podobné situaci?
Jaké jste našly řešení?
Poraďte.

Druhý příběh se týká osudu už konkrétního bezdomovce. Potkává ho jeden můj přítel na příměstské železniční zastávce. Je to bezdomovec samotář, pospává na lavičce, stává se terčem výsměchu dětí a nezájmu dospělých. Ne tak mého známého, dobré a soucitné duše z Moravy, kterému se bezdomovce zželelo a dal se s ním do řeči. Zpočátku nebyl moc sdílný, jak už to u bezdomovců bývá, ale časem získal důvěru a za trochu jídla a deku se rozmluvil. Manželka ho prý po rozvodu vyhodila z bytu, ztratil práci a hlavně vůli a chuť do života. Polehává odevzdaně na lavičce a čeká na smrt, protože sám nemá odvahu to skončit. Jednou se ho už někdo pokusil sprovodit ze světa. Ve spánku ho polil hořlavinou a zapálil. Naštěstí měl na sobě více vrstev, takže přišel „jen" o kalhoty a utrpěl povrchové popáleniny. To bylo něco na přítele Moraváka. Rozhodl se, že ho spasí. Přinesl mu nové oblečení, další přikrývky a snaží se ho přimět, aby přestal rezignovat na život. Vždyť je mu jenom něco kolem čtyřiceti, není to podle vyjadřování žádný tupec, tak proč?
Stojí už jen před zásadní otázkou, zda si ho nenastěhovat do bytu. Nemohu ho tam přece takhle nechat, jestli ho někdo nezabije, tak umrzne!“
Vůbec jsem nevěděla, co mu na to mám říct. Mám ho obdivovat, nebo varovat?
Co myslíte vy, milé ženy-in?

Pomohly byste bezdomovci?
Daly jste se s některým do řeči?
Štítíte se jich?
Jsou vám lhostejní?
Považujete je za oběti nebo vyvrhele?
Myslíte, že si za to mohou sami?
Má se o ně postarat stát?

Napište nám svůj názor, příběh a my vám pošleme dárek.




Reklama